Od začátku mi bylo jasné, že obraz půjde stranou. Zajímá mě, co je za ním, říká fotograf Jiří Šigut. Ovlivnil ho John Cage i nové technologie

4. listopad 2022

„Hodně lidí si myslelo, že to, jak fotím, nemůžu myslet vážně, ale mně šlo opravdu o záznam plynutí času. Obrazem jsem se rozptylovat nechtěl.“ Parketou fotografa a malíře Jiřího Šiguta, člena někdejší „neinvazivní“ skupiny Měkkohlaví, je promyšlený minimalismus, o kterém poutavě mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou. Do rozhovoru se vešla i vzpomínka na Jana Balabána anebo na Šigutovy prarodiče, jejichž osud do velké míry kopíruje osud středoevropského prostoru.

První výstavu měl ve svém rodném městě dolů a komínů až v osmatřiceti letech. Jiřího Šiguta si totiž většina ostravské umělecké scény spojovala s konceptuálně orientovaným Brnem, kam jej v osmdesátých letech zavál kontakt s kurátorem Jiřím Valochem. Ať už ale Jiří Šigut tvoří v Ostravě, Brně, Praze nebo kdekoliv jinde, zajímá ho stále to samé: jak prozkoumat možnosti média fotografie a malby, které se v jeho pojetí prolínají, doplňují a maximálně zjednodušují.

Čtěte také

Poutavě o tom mluvil v souvislosti s aktuální výstavou v pražské galerii Smetana Q. Jmenuje se Malebné kontrapunkty a na monochromních plátnech diváci uvidí, co se stane, když Jiří Šigut zkomprimuje snímek krajiny do jednoho pixelu. „Počítač po člověku pořád něco chce, je to žrout čísel. Vymyslel jsem si tedy koncept, v rámci kterého jsem mu zadal formát rozlišení, formát barev a věk člověka a pak už jsem jen pracoval s extrémní komprimací,“ vysvětluje svou tvůrčí metodu na příkladu přetváření fotografických portrétů, které krajinám předcházely.

Po stopách Johna Cage

Šigutův experimentální přístup k umění v 80. letech silně ovlivnila hudba a přemýšlení skladatele Johna Cage, v jehož mentálních stopách šel i v době, kdy sám Cage některé ze svých myšlenek přehodnocoval. V minulosti například fotografoval s krytkou na objektivu, protože ho zajímalo, jak to vypadá tam, kde možnosti záznamu končí.

Jiří Šigut, Malebné kontra-punkty

„Od začátku mi bylo jasné, že obraz půjde stranou. Důležité pro mě bylo prozkoumat médium. V minulosti jsem se chtěl zvětšováním dostat až za zrno, ale technologie mi to nedovolovala. Teď už mi to dovoluje, a tak ji dál zkoumám,“ popisuje principy své tvorby. Ve dvacet let staré instalaci Moji nejbližší se zase zabýval možnostmi fyzického kontaktu s mrtvými členy rodiny. Jak Jiří Šigut ve Vizitce vzpomněl, popel vysypaný v kruzích na fotografickém papíru v kombinaci s interakcí se světlem pro něj byla nesmírně silným, mystickým zážitkem.

Historie Šigutovy rodiny je ostatně protkaná událostmi, které v současné době válečného konfliktu rozpoutaného Ruskem opět nabývají na aktuálnosti. Polské kořeny se u Šigutů mísí s německými, důležitým momentem bylo rozhodnutí Jiřího německé babičky neodejít po válce z Československa s odsunem. Rodina se zároveň musela vyrovnat s přítomností dědečkovy sestry, která za druhé světové války spolupracovala s gestapem. „O některých věcech se u nás moc nemluvilo. V pubertě jsem se dozvěděl, že dědova sestra má kdesi v Německu továrnu na textil a já si to spojil s tím, že tam jistě vyrábí džíny, které jsem si přál. Babička s dědou by mi dali všechno na světě, ale tohle nepřipadalo v úvahu. Děda se své sestry už za války zřekl.“

Spustit audio

Související