Od Vodičky po Štědroně. Divadlo Na zábradlí slaví šedesát let
Premiéra Kdyby tisíc klarinetů, legendární inscenace Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila, zahájila 9. prosince roku 1958 provoz nově vzniklého Divadla Na zábradlí. Začátky ovšem nebyly vůbec jednoduché. Budova divadla, jejíž historie sahá až do 15. století, byla tehdy značně zchátralá.
„To byla taková vlhká, plesnivá haluzna, přes místnost visela prádelní šňůra a na ní hadr. Před hadrem seděla jedna úřednice a pokladník a za hadrem seděl doktor Vodička, protože to byla ředitelna,“ vzpomíná herec Oldřich Velen v nahrávce z rozhlasového archivu.
I přes tyto obtíže se z Divadla Na zábradlí stal záhy fenomén, který daleko překračoval hranice české kotliny. Někdejší ředitel divadla Vladimír Vodička během oslav 40. výročí Zábradlí to shrnul slovy: „Domnívám se, že role Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila nebyla jenom v Divadle Na zábradlí. Jimi začalo něco v Čechách zcela nevídaného. Tam se začala uplatňovat generace, která už byla svobodná a která uměla tuto vnitřní svobodu vyjádřit.“
Žabinec brčkem neusmažíš
Na počátku 60. let se na scéně Zábradlí začalo rozvíjet české absurdní divadlo. K významným autorům tohoto žánru patřil kulisák, později dramaturg a dramatik Václav Havel. O slávu a rozkvět divadla se kromě něho zasloužili také šéf činohry a kmenový režisér Jan Grossman, hostující režiséři Antonín Moskalyk, Václav Hudeček či Otomar Krejča.
Absolutně největším zážitkem pro mě byla Havlova Zahradní slavnost, chodil jsem na to pořád, v časopise Svět a divadlo jsem to měl podtrhané a s bratrem jsme si citovali celé pasáže.
Teatrolog Vladimír Just
„Protože ‚žabinec brčkem neusmažíš‘ nebo ‚kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké‘ atd., to byly úžasné průpovídky, a hlavně celý ten děj složený z frází, které nás obklopovaly, z té fasády, kulisy, ze slov, ze kterých ještě v 60. letech režim žil, to pro mě bylo naprosto iniciační," vzpomíná Just. K dalším výjimečným inscenacím té doby patřilo podle Justa Čekání na Godota nebo Král Ubu s nezapomenutelným Janem Libíčkem, v režii Jana Grossmana.
Úspěšná šedesátá léta Divadla Na zábradlí se nenesla jen ve znamení činohry, ale také pantomimy Ladislava Fialky. Ta vyprodávala sály doma i v zahraničí, hostovala po celém světě. Symbióza činohry s pantomimou vydržela do začátku 90. let. Po smrti Ladislava Fialky pantomima ze Zábradlí definitivně zmizela.
V 70. a 80. letech normalizace zasáhla i Divadlo Na zábradlí, ale i v této neradostné době vznikaly kvalitní inscenace, zejména díky hostujícímu režisérovi Evaldu Schormovi. I jeho působení se významně zapsalo do dějin této scény.
Devadesátá léta ve znamení Petra Lébla
Devadesátá léta Divadla Na zábradlí jsou érou jednoho z nejtalentovanějších českých režisérů - Petra Lébla, který vynikal bezbřehou fantazií, řetězením asociací i snahou spojovat nespojitelné. Jako uměleckého šéfa si ho v roce 1993 vybrala nová ředitelka divadla Doubravka Svobodová. K nejúspěšnějším Léblovým inscenacím patřily zejména ty čechovovské, které vznikly v úzké spolupráci s hercem a překladatelem Leošem Suchařípou. Tak vznikla trilogie inscenací Racek, Ivanov a Strýček Váňa, z nichž první dvě získaly Cenu Alfréda Radoka. Petr Lébl, zmítaný mnoha běsy, se rozhodl dobrovolně odejít ze světa v prosinci roku 1999.
Na jeho místo nastoupil režisér Jiří Pokorný. I on nastudoval řadu úspěšných inscenací. Například jeho Platonov je darebák! byl na repertoáru skoro devět let. Později se na tři roky ujal uměleckého vedení David Czesany.
Štedroň, Viceníková a Mikulášek
Roku 2013 v novém konkurzu zvítězil tým, který Na zábradlí přišel z brněnské Reduty. Ředitelem divadla se stal Petr Štědroň, uměleckým šéfem dramaturgyně Dora Viceníková a kmenovým režisérem Jan Mikulášek.
V prvním období svého působení přeneslo nové umělecké vedení do Prahy některé úspěšné inscenace z brněnské Reduty: Korespondenci V+W, Zlatá šedesátá, Europeanu, Buržoazii, Kabaret Kafka či Annu Kareninu. Postupně začaly vznikat inscenace nové, mj. i hudebně-divadelní projekt Miloše Orsona Štědroně pod názvem Velvet Havel. Tato inscenace v režii Jana Friče získala v Cenách divadelní kritiky vítězství ve všech kategoriích a vynesla Divadlu Na zábradlí titul Divadlo roku 2014.
Doufám, že to nebude znít ješitně, ale myslím, že se nám řada věcí podařila, ostatně Divadlo Na zábradlí se stalo Divadlem roku a vyhrálo v řadě kritických anket.
Ředitel divadla Petr Štědroň
„Jezdíme na zahraniční zájezdy, což je velmi důležité, objeli jsme řadu prvotřídních festivalů, byli jsme i v Bogotě a v New Yorku. Zároveň držíme linii progresivního divadla, snažíme se hledat neotřelé texty, vesměs české premiéry, první provedení. Držíme se i nepravidelné dramaturgie - inscenujeme texty, které nejsou primárně určeny pro divadlo, jako jsou deníkové zápisy, pracujeme s kulturní historií České a Československé republiky. Tuto estetickou linii a poetiku rozvíjíme, v tom jsem velmi spokojený, a zároveň si myslím, že se nám podařilo vybudovat za těch pět let velmi kvalitní herecký soubor“, bilancuje Petr Štědroň.
Vedle inscenací, které vznikají podle určitého literárního díla nebo nedramatického textu (Cizinec, Europeana, Mýcení aj.), nabízí Divadlo Na zábradlí také inscenace, které se rodí kolektivně, na základě improvizací, do nichž všichni vnášejí své zážitky a zkušenosti (Posedlost, Požitkáři, Hamleti). Třetí, paralelní linii tvoří většinou autorské inscenace hostujících režisérů (Dobří chlapci, Podivuhodný případ doktora Holmese v režii Davida Jařaba, Dánská občanská válka 2018–24 v režii Adama Svozila a Kristýny Kosové aj.). V den šedesátého výročí uvede Divadlo Na zábradlí novou premiéru na motivy díla Ingmara Bergmana – Persony v režii Jana Mikuláška.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.