Od Rusů jsem omluvu za rok 1968 až na výjimky neslyšel. I proto je těžké jim odpustit, říká historik Eduard Stehlík

28. červenec 2020

V čerstvé roli ředitele Památníku Lidice přišel do Vizitky vojenský historik Eduard Stehlík. S Ondřejem Cihlářem mluvili nejen o tom, jak lidický osud přiblížit mladé generaci, ale i o válečných veteránech anebo o složité otázce odpuštění dnešnímu Rusku. 

Eduard Stehlík vystudoval historii a ruštinu a oba předměty jsou dodnes klíčovou součástí jeho života. Vojenské historii se od roku 1989 až do roku 2012 věnoval ve Vojenském historickém ústavu a působil také v Ústavu pro studium totalitních režimů. Ruštinu hojně používá při studiu pramenů spojených s československými legiemi, znalost jazyka mu několikrát, jak ve Vizitce řekl, pomohla také úspěšně dotáhnout několik jednání. „Tlumočník občas nefungoval tak, jak bych si představoval. Posouval významy, což by mohlo schůzku úplně zarazit,“ komentoval ve Vizitce praxi ze své předposlední pracovní zastávky na Odboru pro válečné veterány na ministerstvu obrany. 

Když na tomto postu na konci loňského roku skončil, chtěl si dát půl roku volna a dopsat habilitační práci. Jeho plány ale přerušil telefonát od tehdejší ředitelky Památníku Lidice. O pár měsíců později už stál v jeho čele a řešil nejen nedostatek zaměstnanců, ale i krizovou situaci způsobenou pandemií koronaviru. Obci – vyhlazenou 10. června 1942 nacisty – chce návštěvníkům památníku připomínat hlavně jako místo, kde před tragickou událostí bujel život. Pomoci mu v tom mají příběhy konkrétních lidí, různé tematické soutěže, obrazové publikace a také moderní technologie. Ocenit by to měla hlavně nejmladší generace – právě ji je totiž k lidickému odkazu nejtěžší přilákat. 

Chci na to místo vrátit lidi

„Chci na to místo vrátit lidi. Chtěl bych, aby si návštěvníci památníku uvědomili, že v Lidicích byla celá řada statků, byl tam hokejový klub, který porážel Kladno, byla tam dobrá kapela, divadelní soubor a tři hospody, což není na 500 lidí málo. Fungoval tam čtenářský klub Mladého hlasatele, kde si místní kluci četli sešity Rychlých šípů,“ vypočítává. 

Pomník dětským obětem války, Lidice

Ačkoliv Lidice nebyly jedinou vypálenou obcí na někdejším území Československa, jsou nejznámější. „Nacisti se tímto svým zločinem pochlubili, udělali si na něm PR. Reakce světa byla od šoku až po ochromení, řada lidí, například v jižní Americe, pak svým dětem dávala právě jméno Lidice,“ dodává Stehlík. Sám si k Lidicím vytvořil vztah už jako chlapec. Ohromila ho informace, že chystaný pomník lidickým dětem z dílny sochařky Marie Uchytilové má mít podobu dvaaosmdesáti bronzových soch v nadživotní velikosti. Když pak na podzim roku 1989 autorka nečekaně zemřela a v ateliéru zanechala sochy v sádrové podobě, byl rád, že se dokončení projektu ujali její blízcí. 

Eduard Stehlík ve Vizitce mluvil také o českých válečných veteránech, o smyšlených hrdinech, kteří Čechoslovákům pomáhali přežít válku, anebo o péči o pomníky a hroby válečných hrdinů. Odpověděl také na otázku, jestli není čas odpustit Rusku okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.  

Čtěte také

„Pokud má přijít odpuštění, musí přijít i pokání na straně pachatele. Západní Německo došlo důslednou denacifikací a omluvilo se opakovaně. S výjimkou Borise Jelcina a Michaila Gorbačova jsem od Rusů omluvu za rok 1968 neslyšel nikdy. Teď spíš dochází ke zpochybňování omluvy, která přišla na počátku 90. let, slýcháme, že okupace byla internacionální pomoc a záchrana před něčím špatným. Nechci srovnávat nacismus a rok 1968, tato okupace ale trvala jedenadvacet let a pokřivila naši společnost natolik, že jsme se z toho dodnes nevzpamatovali.”