Od drsné reality k jevištní metafoře

7. říjen 2005

Poučenější diváci, sledující vedle profesionálních scén rovněž naši amatérskou Thálii, dobře vědí, že právě v této bohatě diferencované a již dávno ne staromilecky konzervativní sféře často vznikají pozoruhodné hodnoty. A to v pestré škále od výrazných adaptací klasiky, přes sebevědomě provokující experimenty nastupující generace, po ucelené ambiciózní inscenace autorského typu. Právě k nim se po zásluze řadí letošní ochotnický "hit" - původní premiéra dramatu Doma od nedávného absolventa JAMU, režiséra (v tomto případě též scénografa) Martina Františáka, uvedená Divadelním souborem Jana Honsy z Karolinky.

Nevelká obec v centru Beskyd, proslulá sklářskou výrobou i národopisnými aktivitami, má stoletou "libohereckou" tradici a v předlistopadovém období bývala dějištěm oblíbených divadelních přehlídek nejen okresních, ale i mezikrajových a československých. Tamní soubor, s nímž rádi spolupracovali renomovaní profesionální tvůrci (Alois Hajda, Miroslav Plešák aj.), zůstává pravým opakem zápecnického "sousedského" izolacionismu a se svou náročnou dramaturgií se již mnohokrát probojoval na národní přehlídky (Vysoké nad Jizerou, Jiráskův Hronov). M. Františák, roduvěrný Valach a momentálně šéfrežisér brněnské Polárky (úspěšně zde nastudoval např. Štorchovy Lovce mamutů), má pak za sebou několik pozoruhodných nastudování ve školním Studiu Marta, HaDivadle, v Ostravě nebo ve Zlíně.

Divácky spontánně přijímaná inscenace "Doma" se stala vrcholem letošního Jiráskova Hronova

Šťastné umělecké a zjevně i lidské souznění režiséra-autora a souboru, který se tak přímo podílel i na textové podobě hry, vtisklo nedlouhému večeru pečeť přesvědčivé regionální i dobové autenticity. Jistě, můžeme předlohu zařadit do kontextu českého venkovského realistického dramatu konce 19. století, případně najít souvislosti se zgroteskňujícím pohledem dnes tak populárního Ira McDonagha, nic to však nemění na faktu, že Doma vyrůstá především z důvěrné znalosti horského kraje a životního stylu jeho rázovitých obyvatel - pochopitelně včetně dialektu, který při občasných funkčních vulgarismech disponuje v dialozích zemitou obrazivostí, blízkou rovněž zde uplatněným veršům Ladislava Nezdařila.

Na půdorysu rodiny Seninských, scházející se uprostřed mezní situace nedávných katastrofických povodní na pohřbu matky, soustřeďuje Františák do dvou dnů, rámovaných "čepovským" bilancujícím návratem i opětným odchodem "ztraceného syna" Antonína (Martin Metelka), zdánlivě malicherné i modelově archetypální události. Utvářejí je svérázné, typově přesně obsazené, a tudíž naprosto věrohodné, jevištně robustní figury vdovce Josefa (Josef Králík), jeho potomků Jury (Jan Václavík) a hluchoněmého prosťáčka Josefka (René Vrchovský), obětavého Strýce (Miroslav Urubek), flegmatického Faráře (Josef Krét) a řádky dalších, pevně zakořeněných v tradicích i sociálně rozporné současnosti Valašska.

Rodina Sinenských se schází na pohřbu matky

Hraje se o smyslu lidského bytí, zakotvenosti v rodném prostředí, o příbuzenské a obecní pospolitosti, hledání sebe sama. Syrová realita nenásilně nabývá znakové platnosti, dějové leitmotivy (les, déšť, bláto, pálenka atp.) dostávají symbolický nádech, chórické výstupy se ritualizují. Smysl pro tragikomickou zkratku a úspornou scénickou stylizaci, metaforu a lyrizující baladickou poetičnost (včetně "kusturicovské" hudební složky) sbližují Františákův přístup s postupy J. A. Pitínského.

autor: Vít Závodský
Spustit audio