Očištění v síti nedorozumění - recenze Romana Sikory

Mozaika

S. Kane: OčištěníRežie, dramaturgie a pohybová koncepce: V. RiedlbauchováDISK, divadelní studio DAMU PrahaPremiéra 28. 4. 2010recenze Roman Sikora

Česko-španělský divadelní projekt Očištění/Depurados, který si nedávno odbyl svou premiéru v pražském Divadle Disk se snaží být nápaditým a sugestivním pohybovým divadlem. Mohlo by se mu to podařit, protože je opřen a brutální a zároveň křehce lyrický text britské dramatičky Sarah Kane. Kdyby se ovšem neutopil v neurčitosti znaků, které na jevišti produkuje, což je dnes bohužel u alternativněji laděného divadla běžná věc. A kdyby se krutosti textové předlohy nezalekl. Režisérka Veronika Riedelbauchová si svůj úkol zkomplikovala o to více, že zhruba do poloviny rolí obsadila španělské herce a nikdo se v Disku neobtěžoval jejich repliky důsledněji překládat. Divák neznalý předlohy tak vlastně neví, co se to vlastně na jevišti po většinu času děje. Mezinárodní divadelní vzájemnost je pěkná věc, ale mělo by se myslet také na diváka, který sice už dnes běžně vládne angličtinou, ale španělština k jeho obvyklému vybavení nepatří. Vyznat se v inscenaci tak může jen ten, kdo je k podobným produkcím apriori vstřícně naladěn a připraven najít si významy a poselství v čemkoli. Na scéně se kromě nevýrazných dialogů občas odehrávají i výjevy s propracovanou choreografií, ale řetězit to vše do nějakého příběhu, alespoň rozvolněného, alespoň s elementární logikou lze jen stěží. Hra Sarah Kane ve své hře nekompromisně mísí křehké lyrické obrazy s obrazy brutálně naturalistickými, sadistickými a sexuálními. Ukazuje svět utopený v bezcitnosti k druhému. Vztahy se v něm navazují těžce, pokud je to vůbec možné. Láska k druhému je téměř nedostupná. A pokud vzplane, je nedokonalá. Bezohledná, sebestředná, fyziologická. Jakoby se právě za tuto nemožnost a nedokonalost citové angažovanosti postavy mstily. Na druhých i na sobě samých. Inscenace Očištění v Disku ale z předlohy Sarah Kane do značné míry odpreparovala naturalistickou, sexuální a sado-masochistickou iracionální linii. Změkčila ji. Obrátila se k jemnější lyrické složce hry a k tématu hledání lásky. Tím však své vyznění namířila k hranici sentimentálního kýče. Nemluvě o tom, že vlastně žádné vyznění nemá. Už text Sarah Kane je fragmentární. Příběh je z něj možné odečíst jen s obtížemi. Motivace jednání postav jsou v jejich krutosti, útrpnosti či tušených touhách zlověstně neprostupné. Jejich neurčitost je však dráždivá, drásavá. A podtrhuje bezvýchodnost situace, v níž se svět postav hry nachází. Temnou atmosféru hry ještě zvýrazňuje, že se vše odehrává v blízkém okolí a prostorách blíže neurčené univerzity. Ta se však stává jen místem přeplněným terorem a násilím. A pomalým hnitím zaživa. Třeba o končetiny osekaného lidského torza v záplavě živých a zdechlých krys. Namísto toho, aby se tvůrci zaměřili na alespoň částečné objasňování jednání postav, ještě více příběh rozbili. Nic příliš nedomysleli, nedoslovili a vše ještě více zamlžili málokdy srozumitelnými jevištními znaky a španělštinou. Nejpůsobivější jsou pak na inscenaci jen světelné efekty a scénografie Ivany Kanhäuserové. Tvoří ji soustava tří sešitých jakoby volejbalových síťí rozbíhajících se ze středu jeviště do prostoru pod úhlem sto dvaceti stupňů. Když však hned na začátku přes jednu z nich hrají čtyři herci pohybově stylizovaný volejbal, okamžitě nastává problém. Můžeme totiž dojít k závěru, že se jedná o inscenaci ze sportovního prostředí. A nějakou chvíli trvá, než zjistíme, že je to nesmysl. Podobně matoucích nápadů je v inscenaci až příliš.

Spustit audio
autor: Roman Sikora