Ochranná role architektury. Jak se projevovala na formě architektury v historii? A jak ji můžeme rozpoznat v současnosti?

11 fotografií

V současné době probíhá v Národním muzeu výstava Sluneční králové. Při její návštěvě nás může napadnout, že právě ochranná role architektury, ale třeba i předmětů, je jedním z jejich motivů. Ono mezi řádky ukryté zobecnitelné téma, které si jako návštěvníci můžeme z výstav odnášet a dál o něm přemýšlet. Egypťané věřili, že život po smrti existuje, je ale potřeba ho ochránit – i fyzicky. Uchovat tělo v rakvi, sarkofágu, hrobce, zádušním komplexu. A tento smysl je na podobě stavebních souborů, které na výstavě můžeme vidět v modelech či fotografiích, patrný. Vnější tvary vypovídají o své roli chránit a shromažďovat střed, jednotlivé vrstvy – valů, plotů, sloupořadí, zdí i uspořádání budov, ho soustředně obalují.

Zádušní komplex králů Staré říše, expozice Sluneční králové v Národním muzeu|foto:Národní muzeum

Zároveň na výstavě najdeme velké množství nádob. Popisky jsou sporé, takže se často ani nedozvíme, čemu sloužily, to nám ale paradoxně umožňuje o to lépe vnímat jejich archetypální roli prosté nádoby. I nádoba je pravzor ochrany. Schraňuje, chrání, drží pohromadě, uchovává. Je to symbol, který je obsažený v řadě předmětů, v architektuře, v prostoru, ale i jako metafora situací života. Martin Heidegger ve svých úvahách o tom, v čem spočívá bytnost věc, hovoří na příkladu džbánu o „pojímajícím prázdnu“, které dělá nádobu nádobou, a nádoba „pojímá tak, že přijaté podržuje.“

Kaple svatého Benedikta, Sogn Benedetg, Peter Zumthor|foto:Pavla Melková

Ochrannou roli, či symboliku nádoby lze najít i v současné architektuře. V českém prostředí například návrh SEFO v Olomouci, či soutěžní návrh na plavecký bazén v Písku, který schránku či nádobu přímo symbolizují. V podobě řady kostelů lze vnímat, že jsou schránkou pro setkání s Bohem – jako například kaple svatého Benedikta od Petera Zumthora.

Roli ochrany ale můžeme hledat i v jakékoliv běžné architektuře. Zajímavý je v tomto ohledu třeba rozdíl mezi tzv. – jak říká pan profesor Rostislav Švácha – „domem s okny“, tedy architekturou zdí s okenními otvory, a mezi budovami s celoprosklenými fasádami. Jsme-li uvnitř, zeď s okny nám dává pocítit hranici – mezi vnitřním a vnějším, mezi chráněným a nechráněným. Prosklené fasády nás sice fyzicky chrání podobně – ale náš vnitřní pocit bezpečí, který je spojený s archetypem stěny, ten schází. Na druhé straně můžeme získat svobodu v neomezeném propojení s okolním prostředím. Vždy nicméně záleží na kvalitě architektury, spočívající mimo jiné právě ve vědomí, čím pro nás chce být – které je ale přesně tím, co jí často schází.

Cons, Švýcarsko|foto:Pavla Melková

Anebo si například všimněme, že v kavárně jsou vždy nejdříve obsazené stoly u stěn, stejně tak jako venku na náměstí, kde si lidé nejraději sedají po obvodě k domům či zdem. Chceme mít krytá záda – onen pocit ochranné hranice.

Ale ochrana architektury může být i symbolická. Třeba kostel v horské vesnici, který stojí nad vesnicí, a chrání domy pod ním jako pastýř stádo.