Obyčejní muži
Profesor washingtonské univerzity Christopher R. Browning napsal a roku 1992 poprvé vydal knihu, která je bezesporu jednou z nejdůležitějších prací o dějinách holocaustu. Toto svědectví je o to otřesnější, že zvěrstva, o nichž se v knize dozvídáme, spáchali obyčejní němečtí muži z okolí Hamburku.
101. záložní policejní prapor, skupina zhruba půltisícovky policistů, příliš starých na službu ve wehrmachtu, byla v roce 1942 poslána do oblasti východního Polska, do okolí Lublinu, s jasným úkolem: vyvraždit staré a nemocné Židy, židovské děti a ženy. V březnu roku 1942 žilo - navzdory všem útrapám - ještě asi 75-80 % obětí holocaustu, po zásahu těchto "obyčejných mužů" jich naživu zůstalo kolem 20 %, jen zbytky polského židovstva v několika ghettech a "pracovních" táborech. Německý útok na Židy v Polsku měl tak podobu skutečné bleskové války, ofenzívy, která proběhla v době, kdy bylo zjevné, že jiná blesková válka, německé tažení v Rusku, je odsouzeno k nezdaru. K rekonstrukci vyhlazovací akce využil Browning protokoly z vyšetřování, jež bylo proti zhruba dvěma stům policistů vedeno až dlouho po válce, v letech 1962-1972. Nacházejí se v Ludwigsburgu u Stuttgartu. Na jejich základě se autor pokusil o vystižení mentality masových vrahů, z nichž někteří mohli být původně docela slušnými lidmi - většinou pocházeli z dělnických vrstev a většinou nejevili otevřené známky antisemitismu. Vraždit zpočátku odmítali, časem však otupěli a neustálé vraždění v nich nakonec potlačilo veškerou lidskost. Postupně se vyrovnali těm, kteří své poslání od počátku plnili bez jakýchkoli skrupulí, ochotně, ba dá se říci s nadšením.
Až do napsání Browningovy knihy byl holocaust chápán především jako složitý administrativní proces, který řídili od pracovního stolu byrokraté jako Adolf Eichmann. Browning, zcela v intencích obratu událostní historie k dějinám každodennosti, stále výrazněji zaměřené na popisování dějin "zespoda" - tedy na rekonstrukci prožitků a zkušeností většiny obyvatel, kteří zdánlivě do dějin nezasáhli, se použitím mikrohistorických metod zaměřil na řadové vojáky, osobně se podílející na vykonávání masových poprav. Pokusil se pochopit jejich chování, předem rozhodnut odmítnout jakoukoli démonizaci. V knize napsal: "Příslušníci policejního praporu, kteří prováděli masakry a deportace, byli lidmi stejně jako mnohem menší skupina těch, kteří se těchto akcí odmítli účastnit, nebo se jim vyhnuli. Chci-li pochopit a vysvětlit chování obou skupin lidí co možná nejlépe, musím si uvědomit, že ve stejné situaci bych buď zabíjel, nebo odmítl plnit rozkazy. Toto vědomí skutečnosti představuje pokus o vcítění se... Vysvětlovat neznamená omlouvat. Chápat neznamená odpouštět.
Browningovi se podařilo vysvětlit, do jaké míry byl každodenní život za nacistů nutně prosycen zločineckou politikou nacionálně-sociálního režimu. Pro desítky tisíc německých okupačních vojáků, pocházejících ze všech společenských vrstev, kteří byli rozmístěni na dobytých územích východní Evropy, tak přestala být politika vraždění anomálií, stala se součástí všedního dne. Masové vraždění a každodenní rutina pro ně znamenaly totéž - jak dokazuje i příběh "obyčejných mužů" 101. záložního policejního praporu.
Recenze prof. Mileny Lenderové
Literární matiné je pořad, který na svých vlnách vysílá ČRo České Budějovice. Internetovou podobu celého pořadu najdete zde.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
