Obrazy, které vstanou z mrtvých. Literárně-hudební pásmo z torz a fragmentů pozůstalosti básníka Vladimíra Vokolka

Syn pardubické tiskařské rodiny v mládí založil se svými bratry edici Lis tří bratří. Své básnické dílo ovšem mohl vydávat jen zkraje protektorátních let. Pro nacistickou cenzuru byl stejně nepřijatelným autorem jako později pro tu komunistickou. A tak za života vydal jen zlomek svého rozsáhlého díla, během nemnoha svobodnějších let mezi roky 1945 a 1948 a v šedesátých letech. Václav Vokolek zemřel 23. července 1988.

Daný výbor představuje potřebu čtenáře, který není přítomen, situaci, kdy se básníku „odpírá možnost existence“, kdy je „bez minulosti a budoucnosti“. Princip opakování a variování je výrazem nikoli mnohomluvnosti, nýbrž touhy být na papíře celý, beze zbytku, v každém okamžiku. Autor tak vstupuje se svým vlastním dílem v nikdy nekončící dialog, tedy stává se sám sobě jediným možným čtenářem! Paradoxně tento dialogický charakter autora vybízí – ale zároveň nutí – žít „v kulturní kontinuitě sám se sebou“, jak o Vokolkovi napsal Ivan Diviš.