Obnovené Švandovo divadlo

17. leden 2003

Švandovo divadlo na Smíchově, Intimní divadlo, Divadlo Vlasty Buriana, Divadlo komiků, Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, Labyrint - tolik různých názvů vystřídalo pražské divadlo, které roku 1881 založil Pavel Švanda ze Semčic a v němž působily mnohé legendy české Thálie - od Hany Kvapilové a Eduarda Vojana přes Ference Futuristu či Járu Kohouta až k Jiřímu Adamírovi a Josefu Vinklářovi.

Od roku 1998 procházelo smíchovské divadlo zásadní rekonstrukcí, do níž vložil pražský magistrát 190 milionů korun. S novou podobou, kterou jeho exteriéru a hlavně interiéru vtiskl "šumný" architekt David Vávra, se divadlo vrátilo ke svému starému názvu a od 14. prosince, kdy bylo slavnostně otevřeno premiérou Hamvaiova Času katů, jej na kulturní mapě Prahy najdeme coby Švandovo divadlo.

Jeho hlediště bylo proti předchozímu stavu o něco zkráceno. Díky tomu může 314 diváků v temně modrém sále s prostorným balkónem sledovat i mimické detaily v projevu herců pohybujících se v prohloubeném jevišti s rozšířeným portálem a vybaveném nejmodernější technologií. V podzemí zůstala zachována studiová scéna pro 100 diváků. Možnosti využití divadla zvyšuje jeho nové zázemí, zkušebny a sítě pro televizní přenosy. Jednotné výtvarné řešení - vycházející z postmoderní citace kubistických prvků stylu art deco - je zachováno i ve foyer s kavárnou a o přestávkách provozovaném baru.

00108317.gif

V nově otevřeném divadle působí na základě vítězství v konkursu skupina režisérů, dramaturgů a herců přesvědčených - jak proklamuje Michal Lang, umělecký šéf Švandova divadla - "o smysluplnosti souborového divadla". To na rozdíl od soudobého trendu v západních zemích neutváří pro jednotlivé scénické projekty vždy jinou skupinu tvůrců a interpretů, ale hledá a rozvíjí svou poetiku v dlouhodobější spolupráci stmeleného kolektivu. Inscenace tohoto typu divadla, které ostatně české moderní kultuře přineslo bohaté plody (připomeňme alespoň Krejčovo Divadlo Za branou, Grossmanovo Divadlo Na zábradlí nebo Činoherní klub), jsou opřeny především o tvůrčí přínos herců.

Dosavadní výsledky Divadelního sdružení CD 94, které hrálo v Divadle v Celetné a jehož vedoucí Daniel Hrbek se stal ředitelem Švandova divadla, i inscenace skupiny kolem Michala Langa, která působila v ústeckém Činoherním studiu a poté v pražském Činoherním klubu, podkládají citované záměry hodnotnými uměleckými činy. O tom se ostatně mohou diváci přesvědčit sami, protože mnohé z těchto inscenací tvoří nyní "smíchovský" repertoár: například Langovo Hadí klubko, Moliérův Tartuffe, Goethův a Vostrého Clavijo, Lettsův Zabiják Joe či Shakespearova Bouře.

Ve Švandově divadle však budou hostovat i jiné soubory: pětkrát v měsíci by to mělo být zatopené Divadlo v Dlouhé s Grabeho Donem Juanem a Faustem a s Kabaretem Vian-Cami a pravidelně i Divadlo Na tahu a Bilbo compagnie se Starými i novými příběhy Barona Prášila. Kromě toho budou na Smíchově vystupovat mimopražská divadla v rámci celoroční přehlídky České divadlo. V podzemních studiových prostorách našlo své útočiště jedno z nejzajímavějších českých loutkových divadel - Buchty a loutky a každé úterý zde budou pořádány - v řadě nazvané Velvet Tuesday - hudební produkce Topolových Psích vojáků, Idy Kelarové, sdružení VRM, Jablkoně, Pavla Fajta, Zuzany Navarové, Radůzy, Ivy Bittové atd.

Je zřejmé, že nové osazenstvo Švandova divadla navazuje na ambice, které měli již divadelníci předchozího Labyrintu - vytvořit na levém vltavském břehu umělecké centrum. To ostatně signalizuje jak občasník Druhý břeh, který bude vydáván zhruba čtyřikrát do roka, tak fakt, že pokračuje činnost Dětského divadelního studia, zaměřeného na dramatickou a estetickou výchovu.

autor: Bronislav Pražan
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.