Obecenstvo je součástí atmosféry, a když je tam ta správná chemie, výsledek stojí za to, říká Antonio Pappano

Tento nejznámější italský orchestr se na Pražské jaro vrátil po čtyřech letech. A opět prokázal, že dokáže dokonale snoubit vnitřní vášeň s perfektní souhrou, vypracovanou do nejmenších detailů. Antonio Pappano stojí v čele tohoto tělesa od roku 2005.

Chtěl bych poděkovat festivalu a jeho řediteli Romanu Bělorovi, že jsme tady opět mohli být. Pražský koncert jsme realizovali v rámci našeho evropského turné, které je pro nás velmi důležité. Ve čtvrtek jsme vystupovali ve Vídni, součástí turné jsou Dráždany, Londýn… A vaše metropole do toho velmi dobře zapadá, protože Pražské jaro vnímáme jako opravdu významný festival. Rozvoj našeho orchestru za poslední léta, to je především týmová práce, na té záleží asi vůbec nejvíce. Díky zahraničním hostováním máme také šanci dostat se z Říma, hrajeme tedy i pro jiné publikum, nejen pro to italské. A společně s nahrávkami je to taková kombinace, která mi velmi vyhovuje, a která je pro umělecký růst orchestru - i mne samotného - velmi důležitá. Praha je neodmyslitelně spjata s hudbou a publikum je zde velmi empatické. My cestujeme opravdu hodně a za sebe musím říct, že vnímám u publika rozdíl v intenzitě a v kvalitě naslouchání. Takže třeba římské publikum je takové nedisciplinované, ale velmi vřelé, takže při koncertech panuje, dá se říci, rodinná atmosféra. Naopak například v Moskvě publikum naslouchá v takovém skoro až náboženském vytržení… V Německu je zase publikum velice soustředěné, ale mírně škrobené. Obecenstvo je každopádně součástí atmosféry, spoluvytváří ji, a když je tam ta správná chemie, ten výsledek opravdu stojí za to a můžete zažít kouzelný večer.
Antonio Pappano

Antonio Pappano v Obecním domě společně s Orchestrem národní akademie Svaté Cecílie z Říma|foto: Festival Pražské jaro

Program otevřela symfonická fantazie Modesta Petroviče Musorgského Noc na Lysé hoře, která zazněla v původní verzi z roku 1867. Následoval Bartókův První houslový koncert se sólistkou, gruzínsko-německou houslistkou Lisou Batiashvili.

Dobrých houslistů je řada. Lisa je ale opravdu vynikající hudebnice. Velmi se mi líbí její zvuk, který je hřejivý a zároveň pronikavý. Já říkám, že je to taková kombinace ohně a ledu. Jsem velice rád, že nám festival umožnil zařadit na program právě tento Bartókův houslový koncert. Je to na jednu stranu typický Bartók, ale v této skladbě můžeme slyšet také ozvuky romantismu a v druhé větě také například Richarda Strausse. A když vezmete v potaz i genezi tohoto koncertu, který Bartók napsal jako vyznání lásky, ale bohužel neopětované, je to opravdu dojemná, niterná záležitost.
Antonio Pappano

Antonio Pappanov Obecním domě|foto: Festival Pražské jaro

Druhá část večera patřila symfonické básni Šeherezáda od Nikolaje Rimského-Korsakova. K té má Antonio Pappano už po léta vřelý vztah.

U podobně slavných skladeb je to pokaždé tak, že jsou mnohem těžší, než jak znějí, a vy se s nimi seznamujete prakticky po celý život. Já jsem tuto skladbu dirigoval už vícekrát, ale pokaždé úplně jinak. Jak se jako hudebník vyvíjíte, tak se učíte vyprávět příběhy. Zdokonalujete se v tom a máte se také k čemu vztahovat. Vždycky se ptám sólistů, jakou skladbu by si vybrali. Lisa si vybrala Bartóka. Poté jsem uvažoval, jak program sestavit, aby tam bylo vyprávění, aby tam folklór, aby zkrátka ten program měl duši. První věta Bartókova Prvního houslového koncertu je velice jemná a já jsem chtěl, aby na koncertě zaznělo něco kontrastního. Takže Musorgského Noc na Lysé hoře je taková úderná, skoro až hororová. Bartók i Šeherezáda jsou zase skladby, které propojují asociace na mladou krásnou dívku, takže je to, věřím, dobrá kombinace. Musím říct, že každý festival je událost a má své spicifikum. Jinde třeba hrajeme Mahlerovu Šestou symfonii. Osobně si myslím, že pro každý koncertní program je zásadní, aby byl kulturně soudržný. A to je, věřím, případ i pražskojarního koncertu v roce 2019.
Antonio Pappano