Občanství i víra vyžadují odvahu

S trochou ironické nadsázky by se dalo říct, že ani církev, ani občanská společnost na tom nejsou v této zemi zvlášť dobře. Soudě podle vztahu k víře, náboženství, členství v církvi či náboženské společnosti je Česká republika snad nejvíce sekulární v Evropě. O tom, co je občanská společnost, se učeně diskutuje. Kdybychom však vzali zavděk alespoň tím nejobecnějším vymezením, že pro občanskou společnost jsou charakteristická četná nepolitická, dobrovolná uskupení, silný neziskový sektor vyvíjející mnohostrannou činnost takříkajíc "zespoda", mimo politické struktury, nedopadli bychom ve srovnání se světem opět nijak výjimečně. Víra i občanství u nás prostě do značné míry chřadnou a stojí za to se ptát proč. Dovolím si nabídnout odpověď: Jak sebevědomý občanský postoj, tak vyhraněný postoj náboženský vyžadují osobní odvahu a odpovědnost - a právě toho se podle mě nejvíc nedostává.

Pochybovačný, odmítavý postoj k tradičním náboženstvím Bible nevypovídá ani tak o racionalismu většiny české populace, jak by se zdálo na první pohled. Kdyby tomu tak bylo, nemohla by na nás z každého druhého filmu či časopisu útočit duchařina všeho druhu. Novodobí mágové, čarodějníci a hadači by nepožívali posvátné úcty a jejich hra s lidskou důvěřivostí by se pro ně nemohla stát zlatým dolem. Jenže co naplat: nechat si hádat osud z hvězd, z ruky, z čísel, z kávové sedliny či karet je jednodušší než se pokusit se svým životem něco udělat. Oddávat se magickým rituálům je snazší než věřit vírou, jež člověka zavazuje a něco od něj vyžaduje. Vírou, která nejen obdarovává, ale jíž je třeba i něco v životě obětovat.

Svým způsobem podobně je tomu i s naším občanstvím. Za komunistického režimu bylo často slyšet: "Kdyby tady komančové nebyli, už bych dávno měl..." - dosaďte si podle libosti: restauraci, továrničku, obchod. "Kdyby tady nebyli," pravili jiní, "založili bychom si, zřídili, udělali, zorganizovali..." - a i tady si můžete dosadit jakoukoliv činnost, která vám i jiným chyběla, po které jste toužili, po níž se vám stýskalo. Ale kolik je těch, kteří později, když už jim nikdo nebránil, opravdu obětovali čas, podstoupili riziko, vzali na sebe odpovědnost? Žádnými statistickými údaji posloužit nemohu, ale nepochybuji, že takových lidí je podstatně méně něž těch, pro něž se křivda a výčitka staly přímo životním postojem.

Ti, kdo se v této zemi zježí jen při pouhém slově náboženství, paradoxně nejednou splývají s těmi, kdo čekají na zázrak: zázrak v nejlepší tradici legendárních podání. Takový zásah nadpřirozena z moci osobního divotvorce za každých okolností uzdraví, přinese bohatství, krásného partnera, ochrání před nástrahami zlovolných, učiní z života ráj. Je to zázrak pro nedospělé a frustrované. Zázrak, ve který podvědomě doufají i ti, kdo bez vlastního nasazení a odpovědnosti za své činy žehrají na macešskou postkomunistickou společnost.

Jenže - a to je stará pravda náboženská - zázraky se dějí, pokud si to člověk svými činy zaslouží. A dá se to říci i jinak, světsky: kdo chce něco mít, něco dokázat, musí pro to také něco udělat.