O střetu různých pravd. Poslechněte si Mstivou kantilénu Karla Hlaváčka

Mstivá kantiléna, unikátní básnické dílo o dvanácti zpěvech, byla publikována v roce 1898, tedy v témže roce, kdy Karel Hlaváček, český dekadent, symbolista, sokol a shodou okolností i autor Mstivé kantilény, zemřel ve svých třiadvaceti letech na tuberkulózu.

Karel Hlaváček: Mstivá kantiléna|foto: Antikvariát Pražský almanach

Objevil jsem ji kdysi dávno v jedné Nezvalově knize o básnických směrech 20. století. Tehdy jsem studoval na gymplu a vybíral jsem si text pro svůj výstup ve školní recitační soutěži. Byl to špatný gympl, i ta soutěž byla špatná a můj výkon byl dokonce otřesný; vzpomínám si, že jsem tehdy ve školní kapli čišel patosem, k tomu jsem zapaloval sirky a házel je kolem. Text mě mimořádně okouzlil a pohltil, ale pochopitelně jsem mu tenkrát ani trochu nerozuměl. Trvalo mnoho let, než jsem proniknul ke smyslu těch nepoddajných slov. Koupil jsem si v antikvariátu malou brožuru Hlaváčkových básní a čas od času jsem si náhodně přečetl některý z kantilénních zpěvů – a pak jsem se jako malé dítě radoval z toho, že jsem zase pochopil a odhalil něco, co přede mnou doposud zůstávalo skryto – a že tam toho Hlaváček poschovával!

Logo|foto:Český rozhlas

Text pracuje s motivem Gézů, představitelů nizozemské protišpanělské opozice během revoluce v Nizozemí v 16. století; ti se dělili na Gézy lesní a mořské. Slovo Gézové znamená v překladu žebráci – takto se je pokusili urazit u dvora nizozemské regentky a oni toto pojmenování vzali za své. Dokonce si jako své symboly si vybrali žebráckou mošnu a misku; jejich nejvyšší ctností se stal hlad – i o něm Hlaváček vypráví.

A vypráví o střetu různých pravd a o důsledcích plynoucích pro ty, co své pravdy slepě následují. Vypráví o společnosti, z níž se vytratila pokora, o očích, jež umožňují člověku dohlédnout i vidět a o tom, že lidé raději dobrovolně nechávají tyto oči slepé. Zkrátka, je to vyprávění o všem, o čem je dnes třeba hovořit.