O poslední vzpurné knize Güntera Grasse

Nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass zemřel 13. dubna 2015 ve věku necelých 88 let. Rodák z Gdaňsku se vyučil kameníkem, absolvoval Vysokou školu výtvarných umění v Düsseldorfu, a stal se sochařem, básníkem, dramatikem a mámivým prozaikem. Do světa prorazil hned svou románovou prvotinou Plechový bubínek a počítám-li dobře, celkem napsal 16 románů, které často rozvíjejí témata i postupy prvotiny.

Ještě po smrti se přihlásil knihou O konečnosti, kterou čeští čtenáři dostávají do rukou v překladu Jiřího Stromšíka. Grass v ní spojil všechny své talenty – prozaický, básnický a výtvarný v jeden celek a vzniklo pozoruhodně zralé, ironické a sebeironické, ale také dojímavé dílo, jehož prvotním tmelem je reflexe světa, tvorby i života z perspektivy konečnosti. Kniha o tom, jak nepodlehnout projevům stáří, tomu „dědkovsky sebelítostivému „jak dlouho ještě…“ a „proč vůbec…““, abych parafrázoval autora samotného. Vzpouru (a zároveň svobodu) otevírá Grass od počátku knihy jako program.

Grassovy úvahy, postřehy a verše doplňují překvapivě jisté tužkové kresby; věřme mrtvému autorovi, že jsou opravdu plodem stejných nálad a časů jako jeho texty. Častými motivy těch kreseb jsou zanikající zlomky přírody – suché listí, hnijící ovoce, ulity, opuštěné hnízdo i ptačí či žabí mrtvolky. Není to morbidní záliba, ale pokus upevnit na věčnost to zanikající kolem nás. Grass je příliš silný pozorovatel světa, jenž stojí „nalevo od sebe“, než aby mohl nevidět.

Benoit Duteurtre: Šťastné město aneb Co se skrývá za srdíčkem

• Upravit
• Smazat

Přečtěte si recenzi Tomáše Sedláčka na knihu, kterou inspirovala Praha.

Vědomí limitů života je samozřejmě ústředním tématem Grassovy knihy O konečnosti, proplétá se neustále verši i glosami, je zdůrazňováno i Grassovými ilustracemi. Ironický a sebeironický tón provází i nejrozsáhlejší text s názvem V čem a kde budeme ležet.

Asi na tuctu stránek si autor pohrává s tématem přípravy na budoucnost, spočívající výběru rakví a jejich vystýlky, hledání hrobového místa i vymýšlení posledního oděvu. To téma se v knize mnohokrát vrátí v groteskních souvislostech; ve verších i drobných reflexích a pochopitelně nakonec i v kresbách, podobně jako motivy fyzického rozpadání.

Knihu O konečnosti Günter Grass evidentně koncipoval co „kšaft“ svého druhu, rozloučení s blízkými, kteří mu byli předlohami v jeho románech, i s literárními vzory. Dává v ní najevo, co si člověk může uchovat až do poslední chvíle:  „Nemůže-li jinak“, jak tvrdí Grass, tvoří, protože zkrátka musí. Grass ve své posmrtné knize není žádným patetikem, ale poeticky realistickým pozorovatelem, jehož ironie a sebeironie bezpečně chrání před melancholií konce. A je tu ještě jedna neméně důležitá položka – věčná starost o člověka a jeho společenství.

Poslední kniha autorské ruky Güntera Grasse O konečnosti tedy zrcadlí v jednom průsečíku literaturu i výtvarné nadání – reflexe poetická přechází v prozaickou a ta do výtvarné podoby, přičemž to přecházení z jednoho do druhého platí vždy oběma směry. Výsledkem je svérázně vzpurný a rozhodný sebepitaf.