O poslaneckých příjmech

Spokojenost ve tváři je natolik pronikavá, až je člověku líto, že se tento muž dělných rukou musí trápit v tak nehostinném, pseudointelektuálním prostředí, jakým je sbor zastupitelů lidu.

Lítost nad smutným osudem politika Vlčka ještě vzrůstá, jakmile přednese legislativní iniciativu. Jeho dlouho očekávaná novela zákona a poslaneckých platech, kterou dnes z rozumných důvodů odmítla vláda, je typickou ukázkou zbytečnosti.

Není například jasné, proč by předseda sněmovny rád změnil český kontext na evropský a zavedl by pravidlo, podle něhož by platy poslanců tvořily třetinu platu běžného v Evropském parlamentu a nikoli trojnásobek odměny obvyklé v nepodnikatelském sektoru v Česku, když částky jsou zatím zhruba stejné. Třetina zní psychologicky lépe než trojnásobek, ale pro české voliče je důležitější vědět, v jakém poměru jsou odměny poslanců vzhledem k průměrným českým příjmům, aby mohli rychle posoudit, zda se jim taková investice ze společného vyplatí.

Konstrukce poslanecké mzdy není dnes hlavním problémem odměňování poslanců. A není jím ani to, že někteří poslanci do práce moc nechodí, na to má předseda Vlček už dnes slušné nástroje, jeho chyba, že je nevyužívá. Největším problémem je to, co si poslanci účtují mimo základní plat, tedy tak řečené poslanecké náhrady.

Fakt, že poslanci ČSSD a KSČM nyní prosazují zdanění náhrad, opět odvádí pozornost od podstaty. Není důvod, aby poslanecké příjmy byly osvobozené od daně, ale největší chyba je přece v tom, že poslanci čerpají některé náhrady, aniž by na ně měli faktický nárok. A tento problém nové návrhy předsedy Vlčka neřeší, a ty staré nebrali vážně ani členové jeho vlastní strany.

Vlčkovi i tady chybí politický cit pro věc a lepší zacílení. A potom morální a lidská autorita, bez níž se ve sněmovně nepohne téměř nic. Na rozdíl od hlavy šroubu, který se tak radostně a lehce podvoluje tlaku šroubováku.