O malém ďáblu a jeho houpačce

17. prosinec 2003

"Sologub je čistě ruský spisovatel. V jeho tvorbě se odrazilo kouzlo nekonečných prostor ruské země i věčný sen měšťáka ruské provincie. Cosi buddhistického je v ruské povaze: vyceněné zuby roklí a teskně zčeřené nivy, cožpak to všechno nemluví o Nirváně? V ruské přírodě Sologub dovedl postihnout přísnost buddhismu a v jejím ospalém měšťákovi obraz zkamenělého hlupáka Buddhy." (Andrej Bělyj)

Tvůrci z pražského Činoherního klubu se rozhodli k výjimečnému projektu. Ačkoli autor, Fjodor Sologub, je svým dílem u nás málo známý, dramatizace jeho románu Melkij bes (čili Malý ďábel, inscenovaná v Činoherním klubu jako Ďáblova houpačka), v současnosti oslovuje více scén. V Činoherním klubu okolo něj chodili velmi dlouho, rozhodovali se nad možnostmi uvádění, ale jak se vyjádřil umělecký šéf divadla Vladimír Procházka, budou asi poslední, kdo dramatizaci na jevišti uvedou. "My už inscenaci intenzivně připravujeme třičtvrtě roku. V květnu byl ale divadelní přepis uveden v MCHATu v Moskvě, připravilo ho a uvádí liberecké Divadlo F.X. Šaldy pod názvem Posedlý a režisér Sergej Fedotov ho v Ostravě zpracoval pod názvem Malý ďábel. Tam měla jejich inscenace premiéru 6. prosince. S námi přepis uvádějí 4 divadla, ale určitě to není náhodné. Ta látka visí ve vzduchu a my jsme ji cítili už dlouho."

Ďáblova houpačka

O jakém díle vlastně mluvíme? Jde o kultovní román ruské inteligence, který byl vždy brán buďto jako rozpracování témat, o kterých psal Dostojevskij, nebo jako dokument doby (Sologub ho psal v letech 1892 až 1902). Nejpříznačnější vyjádření pro jeho formu a žánr je název lomený román. Jde vlastně o směs typicky ruské tragické grotesky s výraznou lyrickou linií, ale samozřejmě také s vážným podtextem. Popisuje zvláštní svět, v němž je realita zkřivena do drsné polohy. V takovém odrazu zrcadla můžeme sledovat osudy ambiciózního profesora Peredonova, který se chce stát někým velmi důležitým a přitom propadá stihomamu. S tím jde ruku v ruce rozklad jeho osobnosti, pokračující až do těžké psychické choroby - schizofrenie. Tento pocit ošklivosti a perverze má proti sobě linii mladé erotiky, "čisté hříšnosti" (režisér Roman Polák). Ludmila se zamiluje do mladšího chlapce a vede ho k poznání vášně, která v nich obou dříme. Jejich poznání pak vytváří mnoho rovin, čitelných i pro dnešní dobu. Nad tím vším je humor, který to zrcadlo celkově a přesně leští.

Ďáblova houpačka

Dramatizace podle všeho zmíněného přistupovala k inscenaci. "Nebylo možné pracovat v jednom jediném stylu, rozhodli jsme se tedy pro procházku různými žánry," řekl režisér slovenského původu Roman Polák, věnující se většinou těžším tématům (v Činoherním klubu například zinscenoval Návrat do pouště s Petrem Nárožným a Emílií Vašáryovou). "Postavili jsme proti sobě příběh ambiciózního profesora, jehož fixní idea vede k psychickému rozkladu a čistou hříšnost mladých lidí. Lyrické a tragické pasáže doprovází černý a groteskní humor, který je spojuje a zároveň nám umožňuje nadhled, je křivým zrcadlem i našich vášní. Inscenace poukáže taky na náš spokojený život, kdy se lidi neposlouchají, nemají zájem o problémy druhých a v tom je právě aktuální," dodal ražisér Roman Polák. Během náročného období příprav si podle tvůrců herci vycházeli v ústrety a provokovali se k dobrým výkonům. "Protože jde o nejambicióznější projekt sezóny, byly s ním spojeny vysoké náklady a náročná práce herců. Smyslem celé věci bylo ale především to, aby se v inscenaci setkaly všechny herecké generace našeho souboru," řekl dramaturg Roman Císař. Což může být velice zajímavé i pro diváky. Myslíte si, že zvolená slova a výrazy platí? Nakonec ještě vyjádření autora:

Ďáblova houpačka

"Žijeme v době, kdy se každá fraška stává tragédií, kdy náš smích zní pro citlivé uši úděsněji než náš pláč, a našemu nadšení předchází hysterie, v dávných dobách se smáli ti, kdož byli veselí a zdraví. Smáli se vítězové. Poražení plakali. Teď se smějí smutní a šílení. Směje se Gogol. Mé veselí má šílené oči. Naše komedie, řečeno prostě, není nic jiného než směšná a zábavná tragédie."

Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka
Premiéra 18. prosince 2003 v Činoherním klubu v Praze

Překlad románu: Jaroslav Piskáček
Dramatizace: Roman Císař
Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Jana Zbořilová
Hudba: Petr Skoumal
Režie: Roman Polák

Hrají
Peredonov: Jaromír Dulava
Varvara: Nela Boudová
Volodin: Ondřej Vetchý
Grušinová: Dana Černá
Rutilov: Pavel Kikinčuk
Veršinová: Lenka Skopalová
Ludmila: Petra Hřebíčková nebo Magdaléna Borová
Saša Pilnikov: Braňo Holíček nebo Matěj Nechvátal

dále hrají: Jana Břežková, Stanislav Zindulka, Kateřina Frýbová, Zdeněk Maryška, Veronika Kargerová, Matěj Dadák, Lada Jelínková ad.

Fragmenty Sologubovy básně Ďáblova houpačka recituje: Leoš Suchařípa

autor: David Ašenbryl
Spustit audio