O hledání blízkosti a zvětšujících se vzdálenostech
Pražská prozaička Hana Pachtová (1971), jejichž deset textů pod názvem Bůh je pes vydalo nakladatelství Petrov v edici Nezavedení, publikovala už před svým knižním debutem povídky a fejetony v řadě časopisů, mezi nimiž nechybí ani Týdeník Rozhlas; s Českým rozhlasem 3 - Vltava a Českým rozhlasem Olomouc také spolupracuje.
Vypravěčkou příběhů, jejichž ich-forma navozuje dojem zesílené autentičnosti, je mladá žena kolem třicítky, již autor doslovu Radim Kováč označuje jako autorčino moudře skeptické alter ego. Touha vyznat se v sobě samé vede hrdinky povídek ke stále novým cestám do vlastní paměti, k tomu, co autorka nazývá plavit se na člunu času. Povídky, mezi nimiž je rozpoznatelná linearita, na sebe přirozeně navazují; opakování motivů v různém významovém postavení (strach ze samoty, touha po životním ukotvení, existenciálních jistotách, citovém naplnění) vede k tomu, že čtenář zařazuje fragmenty do souvislostí a vnímá text jako ucelenou výpověď o formování a zrání jednoho ženského života.
Byť jde o pohled jediný, výrazně utvářený subjektivitou vypravěčky, není vůbec monoperspektivní. Naopak - střídá časové roviny i úhly pohledu a spíše než hledáním jedné pravdy a jednoznačných odpovědí je vypravěčka vedena potřebou neustálého tázání, dialogu sama se sebou i s lidmi svého okolí. Navíc je to pohled osobitý, jemuž nechybí otevřenost, ironie i teskná touha; zvláště však schopnost vidět svět kolem sebe poeticky a dodat mu estetickou působivost. Vypravěččiny návraty do minulosti, do míst, která jsou spojena s jedinečnými okamžiky jejího života, mají současně i charakter jakési předčasné bilance, neboť právě evokované situace a události podstatnou měrou utvářely její lidskou zkušenost i obrysy jejího světa. Dovedly ji i k určité míře životní vyrovnanosti, vyjádřené přáním, aby mezi tím, co se má, a mezi tím, co chceme mít, byl prostor pro život.
Příběhy nejsou výrazně fabulované, přitom však mají značnou evokativní účinnost. Je to především tím, že základní oblastí vypravěččina poznávání sebe samé i okolního světa je sféra prožitková. V tom autorčiny prózy nezapřou ženský rukopis, i když s literární produkcí feministicky orientovaných spisovatelek nemají nic společného.
Povídky organicky vstřebávají prožitkovou, intelektuální a básnickou sféru vyprávění. Jsou to příběhy o významu gest, slov a doteků, o křehkosti setkání a náhodě, o tom, jak je jednoduché, aby vše dopadlo úplně jinak, než jsme si představovali.
Bůh je pes je stylově zralá, inteligentní knížka a rozhodně stojí zato přečíst si ji.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
