O hledání blízkosti a zvětšujících se vzdálenostech

22. srpen 2005

Pražská prozaička Hana Pachtová (1971), jejichž deset textů pod názvem Bůh je pes vydalo nakladatelství Petrov v edici Nezavedení, publikovala už před svým knižním debutem povídky a fejetony v řadě časopisů, mezi nimiž nechybí ani Týdeník Rozhlas; s Českým rozhlasem 3 - Vltava a Českým rozhlasem Olomouc také spolupracuje.

Vypravěčkou příběhů, jejichž ich-forma navozuje dojem zesílené autentičnosti, je mladá žena kolem třicítky, již autor doslovu Radim Kováč označuje jako autorčino moudře skeptické alter ego. Touha vyznat se v sobě samé vede hrdinky povídek ke stále novým cestám do vlastní paměti, k tomu, co autorka nazývá plavit se na člunu času. Povídky, mezi nimiž je rozpoznatelná linearita, na sebe přirozeně navazují; opakování motivů v různém významovém postavení (strach ze samoty, touha po životním ukotvení, existenciálních jistotách, citovém naplnění) vede k tomu, že čtenář zařazuje fragmenty do souvislostí a vnímá text jako ucelenou výpověď o formování a zrání jednoho ženského života.

Byť jde o pohled jediný, výrazně utvářený subjektivitou vypravěčky, není vůbec monoperspektivní. Naopak - střídá časové roviny i úhly pohledu a spíše než hledáním jedné pravdy a jednoznačných odpovědí je vypravěčka vedena potřebou neustálého tázání, dialogu sama se sebou i s lidmi svého okolí. Navíc je to pohled osobitý, jemuž nechybí otevřenost, ironie i teskná touha; zvláště však schopnost vidět svět kolem sebe poeticky a dodat mu estetickou působivost. Vypravěččiny návraty do minulosti, do míst, která jsou spojena s jedinečnými okamžiky jejího života, mají současně i charakter jakési předčasné bilance, neboť právě evokované situace a události podstatnou měrou utvářely její lidskou zkušenost i obrysy jejího světa. Dovedly ji i k určité míře životní vyrovnanosti, vyjádřené přáním, aby mezi tím, co se má, a mezi tím, co chceme mít, byl prostor pro život.

Obal knihy "Bůh je pes"

Příběhy nejsou výrazně fabulované, přitom však mají značnou evokativní účinnost. Je to především tím, že základní oblastí vypravěččina poznávání sebe samé i okolního světa je sféra prožitková. V tom autorčiny prózy nezapřou ženský rukopis, i když s literární produkcí feministicky orientovaných spisovatelek nemají nic společného.

Povídky organicky vstřebávají prožitkovou, intelektuální a básnickou sféru vyprávění. Jsou to příběhy o významu gest, slov a doteků, o křehkosti setkání a náhodě, o tom, jak je jednoduché, aby vše dopadlo úplně jinak, než jsme si představovali.

Bůh je pes je stylově zralá, inteligentní knížka a rozhodně stojí zato přečíst si ji.

autor: Eva Štědroňová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.