O fotbalovém mistrovství světa
Fotbalový šampionát v Jihoafrické republice se teprve rozbíhá. Už na začátku však došlo k několika zvláštním kulturním střetům, které ovlivní dojem z celého mistrovství, ať už samotná soutěž dopadne jakkoliv.
První střet souvisí s děním v hledištích, konkrétně se stížnostmi na hučení stadionu. Zvuky místních trubek vuvuzel, připomínající bzučení úlu, jsou tak intenzivní, že u televize téměř znemožňují sledování hry. Evropané jsou na stadionech zvyklí na řev, skandování, zpěvy, občasné troubení, hru na bubny. Systematické hučení po celý zápas je ovšem i na odvázaného evropského fanouška moc. Fotbal nabízí devadesátiminutové vytržení z reality, to je pravda. Pro Evropana to však nikdy není totéž, co africký trans dotvořený monotónní zvukovou vibrací.
Evropské pojetí fotbalové euforie nesouvisí s úplným splynutím s událostí samou, nýbrž s nadšeným, soustředěným sledováním hry, připomínající starodávný řecký pojem theoria. Radost z fotbalu máme proto, že nás hra svým napětím vtáhne. Zároveň ji rozebíráme a vyprávíme o ní, takže radost je hned dvojí – emocionální a rozumová. Ne náhodou je pro tento dvojí vztah vhodné médium televize. Umí vytvořit iluzi sdílené reality a zároveň udržuje odstup nutný k milovanému teoretizování. Při rušivém, protože vtahujícím či odhánějícím bzučení vuvuzel, to jde hůř. Teoretická radost z analýzy se vytrácí a s ní i pozitivní emoce.
Druhý kulturní střet jihoafrického mistrovství souvisí s předváděnou hrou. Nejkrásnější fotbal dosud neukázali favorizovaní Argentinci, lehkonozí Ghaňané ani ikoničtí Angličané. Nejhezčí kopanou, takzvaný totální fotbal, předvedli nečekaně Němci. Mužstvo, o němž se dříve hovořilo jako o nepoetickém, upracovaném fotbalovém stroji, který všechny uběhá a pak vyhraje na penalty, se po trávníku v souboji s Australany skoro vznášelo. Dopředu létala jedna geniální přihrávka za druhou, souhra týmu byla přesná, výkony jednotlivců výtečné.
Německo – snad proto, že mu namísto dirigenta Balacka, původně talentu z východoněmeckého Karl-Marx Stadtu, vládne špílmachr s tureckými kořeny Mesut Özil – už není strojem na fotbal, nýbrž pružným fotbalovým organismem, namíchaným z etnik celého světa. A tuto důležitou historickou událost prvního afrického mistrovství světa ve fotbale už nepřebijí ani tisíce hlasitých vuvuzel.
