O česko-amerických divadelních vztazích a ženách, které věří divadlu

Divadlo je jeden z prostředků, pomocí něhož lze působit na lidské společenství a zbavovat ho předsudků a strachu. S touto myšlenku přistupuje ke své rozmanité divadelní práci Jesica Litwak. V únoru a v březnu vystoupila s třítýdenním projektem sociálně angažovaného divadla v různých městech České republiky.

Jessica Litwak je terapeutkou v oblasti sociodramatu a divadla utlačovaných. Je uměleckou ředitelkou souborů H.E.A.T. Collective a New Generation Theatre Ensemble. Vyučovala a hrála v mnoha divadlech a na univerzitách v USA, ale také v Iráku, Libanonu, Indii, Palestině, Izraeli nebo Turecku. Jesica Litwak je hlavní členkou Theatre Without Borders a držitelkou Fulbrightova stipendia.

„Divadlo utlačovaných je způsob komunitní práce, jejímž výsledkem má být nějaká politická nebo společenská změna. Za sebe bych řekla, že divadlo utlačovaných mi umožňuje experimentovat s různými divadelními formami a zároveň má tu moc něco v lidském životě změnit. Na tomto myšlenkovém základě jsme vytvořili i divadelní projekt Strach a láska / Každé duši patří domov, který uvádíme i tady v České republice. Vystupuje nás v něm pět, společně se mnou ještě jeden herec z Řecka a tři čeští herci. Text této hry vychází z ankety. Vybraných Čechů napříč generacemi jsme se ptali na to, z čeho mají největší strach, koho nebo čeho se bojí a jak s tímto strachem bojují. Také jsme se jich ptali na nenávist, jak na ni reagují, co pro ně znamená cizinec a co domov. Jedna z otázek také byla, jaký mají v současné době pocit ze své rodné země. Z odpovědí pak vytvářím určitý kompilát, který vkládám do básně. Tu pak předložím hercům a herci na toto musí reagovat. Tuto jejich reakci pak také zaznamenávám,“ říká Jesica Litwak, která je také autorkou řady divadelních her, které pak režijně se svým souborem H.E.A.T. Collectiv připravuje jako scénická čtení nebo inscenace.

Otázkám, které se společenských témat a tabu silně dotýkají, se ve své rozmanité divadelní tvorbě věnuje také česká choreografka, performerka a režisérka Miřenka Čechová, která se po několikaletém působení v New Yorku vrátila zpět do České republiky, aby zde ve své autorské tvorbě pokračovala.

Miřenka Čechová s Petrem Sisem |foto: Petr Kačírek

Miřenka Čechová je v současnosti jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla působící u nás i v zahraničí. Jako performerka má na svém kontě více než 18 celovečerních inscenací. Je spoluzakladatelkou Spitfire Company a souboru Tantehorse. Během studia získala prestižní Fulbrightovo stipendium pro výzkum a pedagogickou činnost na American University ve Washingtonu DC, kde vůbec jako první vyučovala fyzické divadlo.

„Řekla bych, že mé působení v USA bylo pro mne přínosem lidským, spíše než pedagogickým nebo uměleckým. Mám pocit, že jsem tam hodně dospěla a ukotvila se. To je pochopitelné, když je člověk odříznut od svého bezpečného prostředí a je v permanentním stresu z toho neznámého prostředí, které mě s otevřenou náručí nevítalo, i když si velmi váží všech evropských umělců, protože v nich vnímají cosi exotického, už jen tím, že podle nich přivážíme z Evropy něco tradičního a hlubokého. Já jsem ten prvotní kulturní šok z americké mentality, která na mě působila neupřímně a teatrálně, překonala až za několik měsíců. Pro mě, jako evropského melancholika, to bylo na začátku těžké. Až po několika měsících, kdy jsem pronikla hlouběji a získala přátele, tak jsem si uvědomila, že to je jen jejich základní komunikační kanál. Já jsem pak ale nakonec poznala úžasné a neuvěřitelně inspirativní osobnosti. Jako například univerzitní profesorku a hráčku na violoncello Nancy Snider. Později se mnou začala vystupovat v mé inscenaci Hlas Anne Frankové, se kterým jsme cestovali po amerických univerzitách.“ Říká o svém uměleckém a pedagogickém působení v USA Miřenka Čechová.