Novým šéfdirigentem Symfonického orchestru FOK bude Pietari Inkinen
Mladý finský dirigent sedm let působil jako hudební ředitel New Zealand Symphony Orchestra, se kterým v roce 2010 podnikl úspěšné turné po Evropě s houslistkou Hilary Hahn. Jako hostující dirigent vystupoval s japonskou filharmonií, spolupracuje i s řadou dalších renomovaných orchestrů.
Od příští koncertní sezóny bude působit v Praze, a to jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.
Co pro vás angažmá u předního českého orchestru znamená? Co bylo tím hlavním důvodem, pro který jste na nabídku Pražských symfoniků kývl? Pro mě je to svým způsobem návrat domů. V posledních letech jsem hodně působil po celém světě, dlouhodobě především v Japonsku a na Novém Zélandu. Teď se vracím do Evropy, a to přímo do jejího kulturního srdce. Praha je podle mého názoru kulturní metropolí a možnost působit tady je pro mě samozřejmě zcela mimořádná záležitost. Orchestr Pražských symfoniků má nezpochybnitelné kvality a je tu velká možnost hodně vyjíždět na turné do zahraničí, a stát se tak ambasadory české kultury a hudby v zahraničí, což je úžasný aspekt celé věci.
S Pražskými symfoniky jste v minulosti už několikrát spolupracoval. Poprvé jste se při práci setkali v roce 2007, naposledy jsme vás v Praze v čele orchestru mohli vidět a slyšet před několika dny, kdy jste dirigoval dva koncerty s houslistkou Arabellou Steinbacher. Co si na tomto českém orchestru nejvíce ceníte? V čem podle Vás spočívají jeho největší kvality? Myslím si, že největší devizou tohoto orchestru je jeho dlouhá historie, kontinuální a soustředěná práce, jakýsi jasný a jednotný umělecký i lidský background a hluboké zakořenění v české kultuře. V tom podle mě spočívá velký potenciál, velká síla.
A samozřejmě je to také otázka repertoáru, který souvisí s bohatou historií tělesa – orchestr nastudoval a provádí řadu velkých, náročných děl významných skladatelů. V kontaktu s nimi si orchestr vypracoval velice specifický, jedinečný způsob interpretace, který se podle mě vyznačuje velkou expresivitou, entusiasmem, upřímným nadšením pro hudbu a její provádění. Myslím si, že orchestr tvoří lidé, kteří chtějí a touží hudbu sdílet, což je v dnešním světě stále vzácnější.
Má podle vás tento orchestr i nějaké slabiny? Něco, na čem jako šéfdirigent cítíte potřebu během svého angažmá intenzivně pracovat?Nemyslím si, že by Pražští symfonikové měli nějaké zásadní slabiny. V každém případě vztah orchestru a dirigenta je velice křehká vazba, kterou je potřeba budovat. Prvořadé je získání vzájemné důvěry, porozumění, které umožňuje vznik inspirativní, tvůrčí atmosféry. Pevně věřím, že to všechno budeme postupně získávat a také prohlubovat, že najdeme společnou cestu k tomu, abychom byli jako orchestr co nepřesvědčivější, ať už půjde o jakýkoli repertoár.
Tím, jak přistupuji k hudbě, svým vlastním stylem, svým vnímáním hudby, budu těleso jistě postupně formovat. Samozřejmě, že každodenní činnost dirigenta spočívá i v tom, že neustále sleduje a tříbí interpretační kvality orchestru, a to na každé zkoušce. Že pracuje na výrazové jednotnosti tělesa, na intonační preciznosti, na zvukově ideálně provedené hudbě, kterou těleso právě studuje. Tyto aspekty jsem vždy sledoval, a pokud se mi něco nezdálo, vždy jsem na to důrazně upozorňoval. A to budu bezpochyby dělat i dál.
Nejdůležitější věcí je samozřejmě repertoár a jeho dramaturgie. Jaké budou hlavní dramaturgické linie, hlavní dramaturgické dominanty vaší první sezóny, potažmo Vašeho tříletého působení? V tuto chvíli ještě bohužel nemohu zveřejnit repertoár příští sezóny. Co ale mohu bezpochyby prozradit je to, že jde o velice zajímavou a pestrou směsici hudby, která bude inspirativní jak pro orchestr, tak pro publikum. Jako dirigent jsem se do této chvíle orientoval zejména na stěžejní, klíčová díla německého repertoáru, což je úžasný hudební materiál, na kterém je možné rozvíjet schopnost pracovat se zvukem a s jeho neuvěřitelným bohatstvím.
Můj kulturní background Skandinávce samozřejmě také ovlivní výběr repertoáru. Určitě ale nebudeme studovat a prezentovat cykly skandinávské hudby, jako tomu bylo za mého předchozího působení u jiných evropských orchestrů. Půjde spíš o dramaturgické koření, kterým bychom v zajímavých kombinacích rádi obohatili, ozvláštnili hlavní repertoár.
Co se týče české hudby – samozřejmě, že budeme provádět stěžejní díla českého repertoáru, jako je třeba Dvořákova devátá symfonie a další, které jsou u českých orchestrů vždycky žádané. Budeme ale studovat i méně známou českou hudbu a občas zařazovat i kuriozity.
To zní zajímavě. Víme, že jste poměrně dobře obeznámen s dílem zmíněného Antonína Dvořáka. Mnohokrát jste jeho díla s různými světovými orchestry studoval a prováděl. Kteří z českých autorů vás nejvíce lákají? Co z české hudby pro vás bude největší výzvou? Já myslím, že to se teprve ukáže. Je tolik českých děl, které zatím neznám. Vždycky jsem byl českou hudbou hluboce osloven, ať už se jednalo o jakéhokoli skladatele. Kromě Dvořáka jsem dirigoval řadu skladeb Bedřicha Smetany a několik velice zajímavých koncertů Bohuslava Martinů. To je podle mě zcela jedinečný skladatel, který psal velice neotřelou, originální hudbu. Prostor české hudby je obrovský a jsem si jistý, že v něm objevím řadu podnětných věcí.
Váš inaugurační koncert se uskuteční letos na Pražském jaru, které je nejrenomovanějším mezinárodním festivalem klasické hudby u nás. Co pro vás tento koncert znamená? A s jakým programem se společně s orchestrem uvedete? Tady hraje roli několik aspektů. Bude to můj debut na Pražském jaru a první oficiální koncert na postu šéfdirigenta s Pražskými symfoniky. Bude to tedy pro mě i pro orchestr velice důležitá událost. Mým klíčovým repertoárem v těchto dnech je Gustav Mahler – budeme hrát jednu z jeho slavných symfonií a uvažujeme o tom, že program okořeníme méně známou skladbou českého skladatele. Konečná podoba programu je ale stále ještě v jednání.
S orchestry, u kterých jste v minulosti působil, jste pořídil řadu zajímavých nahrávek – s New Zealand Symphony Orchestra to byl například komplet symfonií Jeana Sibelia. Je to pravděpodobně zatím hudba budoucnosti – uvažujete ale o nějaké nahrávce, kterou byste s Pražskými symfoniky rád realizoval? Bylo by skvělé nahrát s tímto orchestrem něco z české hudby. A já doufám, že dostanu tuto šanci. V každém případě si myslím, že nejprve je třeba se s orchestrem pořádně sžít, zjistit v průběhu koncertů, jaký repertoár nám nejvíce svědčí, a podle toho teprve uvažovat o nahrávce. Realizovat studiovou nahrávku je v dnešní době stále těžší, možná tedy pořídíme nějakou živou nahrávku nebo sérii nahrávek. Uvidíme – v tuto chvíli je vše otázkou budoucnosti.
