Novoroční bilance

K bilanci přinutil každého z nás. Čím jsem zchudl, jak se obohatil? Zchudl jsem ztloustnutím a dalším zhoršením zraku. Mám brýle na dálku i na blízko, ale ať je překládám, jak překládám, ostře jimi vykrývám stále menší prostor. Nedohledno se divně přibližuje, blízké se oddaluje nebo tone v mlze. Přidružila se zchátralost tělesná - ne že bych tak nemohl, spíš se mě jen strašně nechce. Neúspěchy bych mohl vyjmenovávat dál a děsit se toho, že už si z nich ani nic nedělám. Ale stačí, když si člověk přepne v hlavě páčku, a hned to, že vám vaše neúspěchy nevadí, nepokládáte za další neúspěch, ale naopak za velký úspěch. Takže většinu úsilí teď věnuji tomu, abych měl v hlavě správně přepnutou páčku, což se mi docela daří!

Tak si připomínám archeologický průzkum, který zrovna probíhá na plzeňském Náměstí republiky kolem kostela sv. Bartoloměje. Než celé náměstí zalehne nová dlažba, budeme mít jakousi představu, jak střed Plzně vypadal před staletími. Archeologové už odhalili, že první dlažbu z říčních valounů vytvořili naši předkové hned při založení města! A nebrodili se staletí blátem, jak jsme se učívali v dějepisu. Ale největším překvapením je dřevěný samospádný vodovod, vrtaný do kmenů nebozezem. Leží ještě pod nejstarší dlažbou. Podle všeho je ze 13. století. Odkud a kam vedl, se zatím neví. Další nález archeologové předpokládali: Kolem kostela sv. Bartoloměje byl na stísněném pozemku, obehnaném zdí, hřbitov. Jeho terén byl ale o dost výše než náměstí: Aby se tam naši předkové vešli, museli se pohřbívat ve vrstvách, a na hřbitov naváželi zeminu, podobně jako u hřbitovů židovských. Po roce 1781 byl zrušen. Naši předkové hřbitovní zeď zbourali, část zeminy ze hřbitova zase odebrali, čímž úroveň celého náměstí vyrovnali a položili dlažbu až ke kostelu. Proto se kostry teď objevily tak mělko pod dlažbou. Dívám se na ně, na útlé hrudní koše; vůbec nevypadají strašidelně, ba ani to není pohled smutný. Naopak uznalý, potěšlivý. Věděli a uměli více, než si myslíme. Podezřívám nás, že čím více úsilí věnujeme tak zvanému civilizačnímu rozvoji, tím méně nám zbývá na samotné pochopení světa a jeho prozřetelnosti, s níž souvisíme, ať chceme nebo ne. Kdo ví, zda mnohé naše technické, audiovizuální atd. vymoženosti nejsou pouhými invalidními pomůckami, kterými jenom nahrazujeme představivost a šíři obzoru našich předků.

Tak takhle když si člověk přepne v hlavě páčku, přestane mu vadit, že s ledasčím už nedrží krok, mnohé vůbec nechápe, leccos mu vadí. Jak a čím se obohatím, záleží hlavně na mé páčce. Jen ji dokázat udržet ve správné poloze.