Novodobí disidenti

Pro něj se také dělaly kompromisy, protože bez nich se mnohohlasý demokratický lid nikdy na ničem nedohodne a snadno se změní v obyčejný dav, v němž se tisíce skupin překřikují navzájem, neboť jsou přesvědčeny, že právě ten jejich hlas je jediný správný, jediný relevantní a pravdivý.

Konec 90. let − jak rychle to šlo − byl už ve znamení disentu. Kritický odstup k establishmentu, veřejný nesouhlas, záměrné rozporování podivně dosaženého konsenzu byly chápány jako jediná cesta k záchraně demokracie jakožto určitého druhu mnohovrstevnatého perspektivismu. Konsenzus doby opoziční smlouvy byl jednostranně mocensky zaměřený a z rozpravy moci vylučoval naprostou většinu společnosti. Disentní názory byly výrazem zklamání z tak snadného konce starého konsenzu, jejž navíc přivodili ti, kteří minulý konsenzus vyjednali a kteří přísahali na demokratický étos.

Polovina nultých let nového tisíciletí byla znovu naplněna konsenzuální energií. Politické strany, některé ne úplně rády, pracovaly společným evropským směrem. Česká republika byla sice rozporuplnou zemí různých pochybností a protievropských odchylek, ale celkové politické naladění bylo podivuhodně souhlasné. Místo jediného nepřítele tu byl náhle jediný přítel, kterým se stala nejenom Evropská unie (ani ti, kdo ji proklínali, nikdy nevěřili, že máme být mimo ni), nýbrž všeobecný koncept Západu, k němuž chceme patřit. Disentní názory byly buď sebestředně exhibicionistické, nebo paradoxně pomáhaly argumentům pro nové konsenzuální směřování společnosti.

To, že musí přijít nová disentní vlna, tedy bylo zřejmé a nutné, protože dějiny společností jsou vlastně střídáním konsenzuálních a disentních vln, přičemž jen málokdy se stane, aby disens proti konsenzu přímo vládl, tedy aby se stal mocenskou strukturou. Nesouhlas, jak naznačuje třeba známá kniha Jiřího Přibáně Disidenti práva, je tvořivý jenom tehdy, je-li jeho podrývavá síla využita k pozitivním právním či jiným konstrukcím reality, jež společnosti posouvají dál. Disens sám pro sebe tvůrčí není, není totiž ničím, a tak se snadno promění v bezhlavě jednající destruktivitu.

A to je i případ současné české politiky, v níž se disentní energie line z těch nejvyšších míst. Nesouhlasně v odporu se představuje dokonce hlava státu, která je hlavou právě proto, aby společnost spojovala, přesněji aby jí dávala nějaký smysluplný řád, tedy aby pomáhala hledat společné, společný smysl − konsenzus. Disentní je i budoucí vítěz voleb Andrej Babiš, jehož nesouhlas spočívá v popření všeho minulého en bloc, které není špatné samo o sobě, nýbrž proto, že na něm neměl podíl poctivý, snaživý, moudrý a spravedlivý ministr Babiš. V krajině, v níž se všichni staví proti něčemu a skoro nikdo pro něco, se velmi rychle rozkládá přirozený cit pro společné, který svádí lidi k tomu, aby o jeho náplni politicky, občansky, lidsky intenzivně vyjednávali.

V české společnosti se přestalo o společném vyjednávat dávno. Nestojí nám za to se o něco takového snažit. Znamenalo by to vykročit ze sebe, risknout ohrožení vlastního názoru a do toho se nikomu nechce. Přitom jde o minimální nutnou oběť, nikoliv snad přímo bohu Demokracie (ale spousta lidí to jistě tak posvátně ještě chápe), nýbrž fungujícímu svobodnému politickému společenství. Vyjednávat znamená směřovat ke společnému smyslu či východisku skrze souboj vzájemně, nikoliv absolutně disentních postojů. Současné podlehnutí energii paušálního nesouhlasu, které se šíří po celém světě, není soubojem ani vyjednáváním. Je to naopak vyhnutí se jakémukoliv dotyku, který by mohl naznačit, že společné je znovu a znovu možné.

Doba konsenzu, naznačuje zákon novodobých dějin české demokracie, jistě zase přijde. Stane se tak ale až ve chvíli, kdy se přestaneme bát oběti vyjednávání. V každé společnosti totiž platí: co je bez vyjednávání, není pevné!

Psáno pro Hospodářské noviny