Nové Divadelní noviny a divadelní.net aneb Kam dospěla polistopadová éra Divadelních novin?

„Tím, že je to měsíčník, tak umožňuje jít víc do hloubky a ty reflexe psát v nějakých souvislostech, kontextu,“ vysvětluje nová šéfredaktorka Jana Machalická a dodává: „Rádi bychom získali čtenáře obecně kultury milovného, to znamená člověka, který chodí rád do divadla, ale zároveň ho zajímají i ostatní umělecké obory a rád si o nich přečte.“ Jak vypadá nová tvář Kulturního měsíčníku pro divadlo a jiné umělecké obory se dozvíte v našem rozhovoru.

V roce 1992 obnovil normalizací přerušenou tradici vydávání Divadelních novin Jan Kolář. Žezlo šéfredaktora předal po dvaadvaceti letech Josefu Hermanovi. S jeho odchodem z funkce se pak Divadelní noviny ocitly na rozcestí. Pod novou šéfredaktorkou Janou Machalickou prošel čtrnáctideník s bezmála sedmdesátiletou tradicí významnou transformací a jeho někdejší redaktorky Petra Janák Zachatá, Kateřina Kykalová a Anežka Pondělíčková si založily vlastní internetový portál s názvem divadelní.net. Jakou mají obě platformy podobu a funkci? A co „divadelníci a jejich diváci“ ztrácejí, nebo naopak získávají?

Zdravě subjektivní, nekompetitivní způsob uvažování o umění a současném divadle. Prostor pro otevřené myšlení, kritický pohled i experiment, který dává slovo i těm, kdo nemají umělecké nebo uměnovědné divadelní vzdělání. Patříte-li k těm, kdo na umělecké kritice ocení právě takové kvality, k těm, kdo věci rádi nahlížejí v širším kontextu a v hlubších souvislostech, pak zamiřte na divadelní blog Podhoubí. Co divadelní kritičku Barboru Etlíkovou přivedlo před čtyřmi lety k založení vlastního blogu? S jakou představou ho zakládala, a jak se během čtyř let proměnil? Čím je Podhoubí liší od ostatních periodik a portálů, které se věnují divadelní publicistice? A jak a pro koho dnes psát o divadle? I na to se zakladatelky a editorky Podhoubí Báry Etlíkové ptala Markéta Kaňková.