Nové album bubeníka Erica Schaefera jako most mezi japonskou a západní hudbou

17. červen 2017
Bubeník Eric Schaefer

Německý bubeník Eric Schaefer je na jazzovém poli opravdovým inovátorem, přinejmenším co se týče výběru hudebního materiálu.

Není tedy divu, že se stal jedním z čelných představitelů stále objevujícího labelu ACT Music, u kterého právě vydává album Kyoto mon Amour.

Eric Schaefer považuje svůj nástroj především za formativní element, což dlouhodobě prokazuje v jedné z ústředních formací svého jazzového působení, v triu pianisty Michaela Wollneho. Jejich album Wasted and Wanted získalo v roce 2011 nejprestižnější německé ocenění ECHO v kategorii „Nejlepší jazzový ansámbl", Schaefer sám získal o rok později ocenění „Nejlepší německý bubeník".

Jeho záběr je neuvěřitelně široký, od hardcorového punku po Milese Davise, od free jazzových improvizací přes pop a elektroniku ke klasické, nové či minimalistické hudbě. Časopis Rolling Stone přišel s úvahou, že "při existenci Nobelovy ceny pro bicí by Eric Schaefer byl jedním z nejžhavějších kandidátů".

Album Kyoto mon Amour usiluje o vystavění hudebního mostu mezi japonskou a západní hudbou. Schaefer, v současné době praktikující Zen, mnohokrát navštívil Japonsko a věnoval dlouhá léta studiu tradičních japonských nástrojů. Na albu je reprezentuje Kazutoki Umezu, hráčka na koto, citeru s 13 strunami s posuvnými kobylkami, jejíž struny se rozeznívají plektry navlečenými na prsty. Klarinet a basklarinet ovládá Naoko Kikuchi a kvarteto doplňuje zastánce Nové hudby John Eckhard.

Hudba alba Kyoto mon Amour je improvizací japonské i evropské podoby a dává vzniknout novému tvaru. Příkladem budiž úvodní skladba Shoshu-san, ve které jsou veškeré barvy tónů a rytmické nuance samovolně podřízeny prosté kráse melodie. Baladická Kussa Karu Otome kráčí podobným směrem. Hiroshima mon Amour, původně doprovázející stejnojmenný film francouzské Nové vlny z roku 1959, evokuje v některých pasážích ranou tvorbu Jana Garbarka. Tengu dává vyniknout oběma klarinetům.

Album Kyoto mon Amour nenásilně prozkoumává nové možnosti vyjádření a inkorporací širších kulturních prvků se mu to znamenitě daří. Přes 400 let stará píseň Rokudan s kontrapunktem kota a klarinetu udržuje kontinuitu zenových mnichů, Ticket to Osaka – Lístek do Osaky naopak reflektuje horečnatost a uchvátanost velkoměsta. Shadow in the Woods – Stín v lese nás pak nechává ubírat se, kudykoli si zamaneme.

 

Autor:Martin Starý