Nostalgie, mýtus a bloudění za smyslem každodennosti

Těmito lehce črtanými texty, které se pohybují na pomezí filosofie, teorie umění a estetiky, působí jako volný sled postřehů, poznámek a aforismů a svými paradoxy i vnitřními rozpory předznamenává styl postmoderny, se do našeho povědomí vrací osobnost, jež svými názory ovlivnila české umění čtyřicátých let jako snad žádná jiná. Je ostatně příznačné, že torstovskou edici Navrátilových prací vybral, uspořádal a doslovem okomentoval Karel Srp, jenž se před šesti lety podílel na obsáhlé monografii Skupina 42.

Do kulturního povědomí vstoupil Václav Navrátil začátkem třicátých let jako spolupracovník časopisu Kvart (později se stal jedním z jeho spolueditorů). Své příspěvky otiskoval i v Lidových novinách, Rozhledech, Listech, Volných směrech, Kritickém měsíčníku a Životě. Po únoru 1948 se tento kolega a přítel Jana Patočky publicisticky odmlčel. Byl zaměstnán na ministerstvu kultury a informací a působil jako tajemník československé komise UNESCO. Zemřel v roce 1961.

Stejně jako pro volné sdružení umělců, teoretiků a filosofů soustředěných okolo Kvartu (řízeného architektem a básníkem Vítem Obrtelem) byla i pro Navrátila charakteristická zdrženlivost k avantgardním snahám ovlivňovat prostřednictvím umění společnost či vytvářet nové formy moderního života. Navrátilovo existencialismem ovlivněné myšlení mělo herakleitovské rysy: tíhlo k dialektickému způsobu pojímání skutečnosti a k aforistickému stylu plnému rozporů a paradoxů. Navrátilovými stěžejními filosofickými tématy byly totalita a identita, estetickými pak nostalgie a mýtus.

Nostalgie dle něho prýští z opojení nekonečným okamžikem, kdy si prostřednictvím rozličných manifestací či "signálů" uvědomujeme absolutno: "Tento okamžik nám dává náznak, jak se zbavit vězení kapesních hodinek a kalendáře. Nostalgie, jež se jeví v neurčitých žalech, ve vzpomínkách na minulé i budoucí, jest v podstatě touha uniknout z tohoto vězení." Stejně jako nostalgie nás k metafyzické stránce života obrací i mýtus. Ten je podle Navrátila příběhem, který má logickou kvalitu zákona a "bezpodmínečnou platnost zjevení". Soudobé mýty by podle něho měly vzklíčit z každodennosti. Výtvarné dílo by například mělo "evokovat místo, bytost, věc, kde došlo k metafyzickému osvícení".

Ozvěna Navrátilových reflexí, jež v době svého zveřejnění byly srovnávány s Montaignovými Esejemi či s Kulhavým poutníkem Josefa Čapka, k nám doléhá nejen z Nových mýtů Josefa Kainara, Melancholických procházek Ivana Blatného či z nostalgických obrazů Kamila Lhotáka, ale také z úvah teoretika Skupiny 42 Jindřicha Chalupeckého. A přestože na pozadí Navrátilových textů lze tušit pochmurnou dobu, v níž vznikaly a která se v nich odráží podobně, jako se odrážela třeba v tvorbě francouzských existencialistů, těkavé hledání smyslu, jež se v těchto textech odehrává, je dnes aktuální stejně, jako bylo v dobách romantismu. "Dříve byl v bloudění spatřován blud, ale v romantismu se bloudění stalo duchovním osudem."