Niels-Hennig Ørsted Pedersen o Oscaru Petersonovi

03525285.jpeg

Z dánského dokumentu „30 Years with Double Bass“, který uvedla ČT2 : “Koncem roku 1970 jsem hrál koncertoval v duetu s Oscarem Petersonem. Bylo to v Budapešti. Říkal jsem si, že to je ono. Velké překvapení jsem zažil, když jsme se vzali se Solveig, s mojí ženou a našli před dveřmi obrovský balík z jednoho luxusního kodaňského obchodu s nábytkem. Šel jsem, otevřel to, a uvnitř byl nádherný dar a blahopřání od Oscara. Za pár dnů mě zavolal Oscarův manager Norman Granz a nabídnul mi, abych se zúčastnil koncem roku 1971 s Oscarem a jeho triem dvanáctitýdenního turné po Americe a po Evropě. Znělo to lákavě. Byli jsme čerstvě svoji, neměli ještě děti, bylo to něco nového. Tehdy jsem se začal ptát sebe sama, zda bych se neměl odstěhovat do Spojených států, anebo se tam jet alespoň podívat., abych viděl, o čem to vlastně je."

1. díl, 2. díl, 3. díl

"Jsem pochopitelně dítě dánské výchovy, tedy skandinávského výchovného modelu. Možná se u nás lidé cítí bezpečněji, než jinde. To je samozřejmě dobře. Ale přílišné zajištění může taky znamenat, že si lidi neuvědomí, jakou mají osobní zodpovědnost. Americká i kanadská společnost, a jejich představitelem je Oscar, má už tvrdší charakter, zaměřuje se víc na každého jednotlivce, a ten musí nést odpovědnost za sebe a za svůj život. Obě tyto kultury jsou dobré i špatné. Od určité doby jsem prožíval směsici obou kultur, a chtěl jsem zastávat to nejlepší hledisko. Naučil jsem se hodně z Oscarových požadavků na sebekázeň.

Mám-li to vyjádřit jasně, dokázal být neuvěřitelně náročný. Očekávání, jaká do nás vkládal, byla obrovská. Jednou, když jsem namítnul: ‚nemůžeš přeci čekat, že tohle odehraju bez zkoušky‘, to vyjádřil drsně přímo: ‚Platím ti tolik a tolik, a očekávám, že to a to odvedeš.‘ Ještě názornějším příkladem může posloužit další příhoda. Stalo se to během mého prvního turné s Oscarem v roce 1971. Moje žena se účastnila první části turné v Americe, ale když jsme jezdili po Evropě, odjela domů. Bylo to krátce po sňatku a moc se mně po ní stýskalo. Měli jsme v Lodýně jeden volný den a řekl jsem si, že to stojí za letenku. Solveig přijela poprvé do Londýna. Šli jsme v Ronnie Scott´s Clubu a bylo nám krásně. K půlnoci přišel jeden z chlapíků od Oscara a povídá, že kvůli špatné předpovědi počasí, odjíždíme hned a ne až zítra ráno. Řekl jsem: ‚Poslyš, moje žena právě přijela, nemůžu hned odjet!‘ Ale musel jsem. Jeli jsme nazpátek do hotelu, odkud nás odvezlo auto na malé letiště u kanálu La Manche. Mohli létat přes Kanál i navzdory velké mlze. Pak jsme pokračovali vlakem do Amsterdamu. Moje žena byla se mnou, ale měla to být naše společná noc, místo toho jsme letěli letadlem a jeli autobusem, lodí a vlakem do Amsterodamu… A tam jsme se rozdělili, ona letěla do Kodaně a já letěl do Hamburku. Té noci jsme se do postele vůbec nedostali. Před koncertem v Hamburku jsem už měl všeho po krk. Když přišel Oscar, vyhrkl jsem: ‚Vůbec se necítím, že bych měl dneska večer hrát.!‘ Strašně mi vynadal. Připomněl, že kvůli lidem, kteří si dnes večer zaplatili a to přesně stejnou částku, jako předtím posluchači v Londýně, že ze sebe musím vydat to nejlepší. Ti lidi netušili, čím jsme prošli. Jediná věc, o jakou jim šlo, bylo, aby naše hudba byla velký zážitek. Uznávám, že jsem byl tehdy pořádně naštvaný, ale Oscar měl pravdu. Přísná disciplína, jakou Oscar Peterson vyžadoval, nekončila u cestování a u toho, jak se chovat mimo scénu. Byl samozřejmě zaměřený na to, co se dělo na pódiu. Po opravdu náročném období, kdy jsem se přizpůsobil, jsem z toho začal mít ten pravý užitek. Když hrajete s lidmi, o jakých víte, že ať se stane cokoliv, vydají ze sebe všechno nejlepší, máte ze hry ohromné potěšení.

V roce 1986, když jsem předtím strávil s Oscarem patnáct roků, jsem se rozhodnul, že se musím postavit na vlastní nohy a jít dál svým životem. Člověk někdy musí změnit směr, přestože předtím, jsem měl finanční jistotu. Uvědomil jsem si, že mě zbývá ze života už jenom tolik a tolik a pokud chcete něco jiného, nemáte na vybranou. Začal jsem spolupracovat s dánským rozhlasovým Big Bandem, vždyť v jeho vedení byl Thad Jones, rozehrával jsem dánské balady, spolupracoval s evropskými sólisty“.

V roce 2005, po delší nemoci se srdcem, Niels-Hennig Ørsted Pedersen zemřel. Bylo mu osmapadesát let. Jeho hudební odkaz, včetně diskografie, je obdivuhodný a impozantní.

Niels-Hennig Ørsted Pedersen s Oscarem Petersonem v roce 1979: