Nick Cave v Praze vytvořil dokonalou atmosféru pospolitosti. Vyhaslou ikonou ještě rozhodně není

Po čtyřech letech se včera do Prahy vrátila ikona alternativního rocku. Australský zpěvák, skladatel, textař, ale taky herec a spisovatel Nick Cave pražskému publiku představil poslední album Skeleton Tree i největší hity své čtyřicetileté hudební kariéry.

Vyprodanou halu kapela přivítala skladbou Anthrocene, na kterou Cave navázal úvodní písní desky s názvem Jesus Alone. Obě dvě patří k silnějším skladbám nahrávky, která vznikala v době po tragické smrti Caveova šestnáctiletého syna Arthura. Ten zemřel před dvěma lety v anglickém Brightonu po pádu z útesu.

Poklidná Girl in Amber také pochází z posledního alba Skeleton Tree:

Podle Jonáše Kucharského, hudebního dramaturga pořadu Art Café, je vliv této události na atmosféře i celkovém vyznění alba přirozeně znát.

„Řada českých i světových hudebních plátků a deníků psala o tom, že právě touhle událostí je album silně ovlivněno. Je jasné, že album přináší velkou porci melancholie a temnoty. Nejsem si ale jistý, zda výrazně větší, než jak jsme u Cavea zvyklí z jeho předchozích alb,“ hodnotí atmosféru Kucharský.

„Když odstíníme tuto tragickou událost, tak se deska jeví jako naprosto logické pokračování té předchozí. Už v Push the Sky Away se Cave vzdaluje od rannějšího zvuku The Bad Seeds, ve kterém hraje podstatnou roli piano a komorní aranže. Na posledních albech se Cave i skupina výrazně posouvají až do ambientní polohy.“

Přes kladné kritické ohlasy i bodování alba v různých hudebních žebříčcích tak Skeleton Tree nepředstavuje v kontextu Caveovy dosavadní tvorby album přelomové.

Část písně Tupelo Cave včera odzpíval v publiku:

Hank Mancini, frontman výrazných českých kapel Rány těla, The Moimir Papalescu and The Nihilsts nebo Kill the Dandies, hodnotí Caveovo poslední album poměrně kriticky.

„Z mého pohledu je šité horkou jehlou, je to deska nehotová. Chybí jí zásadní melodie, zásadní písničky. Osobně mám rád jiná Caveova období, jiný přístup k hudbě, jinou energii, kterou do své tvorby v minulosti dával.“

Zpěvák podle Manciniho nikdy nebyl člověkem, který by následoval a vytvářel jakékoli trendy, ovšem není ani člověkem, který by „spadl z nebe“. Tím, kým je, se stal díky řadě lidí a kapel, které poslouchal, vstřebával, a na které svým velmi originálním způsobem navazoval.

„Já osobně z něj cítím ohromnou postmodernu. Kromě vstřebávání a přeměny původních vlivů do nového tvaru si vždycky ze všeho dělal tak trochu srandu – a to jak ze sebe, tak i ze svých inspiračních zdrojů,“ dodává Mancini.

Při Push the Sky Away už fanoušci seděli na pódiu:

Přestože Cave může být především pro starší část fanoušků alespoň částečně za zenitem, v Praze odvedl skvělou práci – s výbornou kapelou za zády zpíval téměř tři hodiny. Výsledkem byla energická hudba a emocemi nabitá performance. Cave tak naplnil očekávání, která byla s jeho dosud největším pražským koncertem spojována.

V den koncertu popsal Kucharský svá očekávání následovně: „Myslím si, že Cave bude i v Praze prodávat stejný spektákl, který prodává na každém koncertě. Ať už s The Bad Seeds nebo s kapelou Grinderman, kterou založil před deseti lety, předstupuje před publikum v roli dekadentního kazatele a uhrančivého proroka, který dokáže oslovovat a magnetizovat davy.“

„Jeho devizou je bezpochyby to, že umí sugestivně podat texty, stejně jako zaplnit a utáhnout prostor. Na žádném koncertě jsem neměl pocit, že by si publikum jeho performance neužívalo. Naopak – vždycky viselo Caveovi na rtech a čekalo na každé slovo, které z něj vypadne.“

To se nakonec stalo i včera večer v Praze, přestože chvíli trvalo, než si zpěvák našel k publiku cestu. Počáteční ztuhlost ale postupně mizela s tím, jak vršil své legendární hity – Higgs Boson Blues, From Her to Eternity nebo Tupelo.

Poslechněte si titulní píseň posledního alba Skeleton Tree:

Především posledně jmenovaná skladba měla až rock’n’rollový spád a Cave i ostatní muzikanti se v ní společně vrátili do dob, kdy v berlínských a londýnských klubech demolovali pódia a rozbíjeli kytary.

Tvrdé rockové polohy ale v průběhu celého koncertu protkával jemnějšími, melancholickými baladami typu Into My Arms nebo I Need You a nakonec se mu podařilo vybudovat s publikem dokonalou atmosféru pospolitosti.

Po odehrání poslední skladby ho rozbouřená O2 Arena vytleskala zpátky na pódium. Cave se vrátil ve velkém stylu se skladbou The Wheeping Song, při které už šel zcela bez bariér vstříc svému publiku. Během posledních písní večera – Stagger Lee a Push the Sky Away – už několik desítek fanoušků stálo na pódiu vedle něj.

Pražský koncert se dá vzhledem ke kvalitě hudebního výkonu i autentickým emocím na obou stranách považovat za důkaz, že Cave není vyhaslou ikonou alternativního rocku, ale osobností, která má i po čtyřech dekádách aktivního hudebního působení stále co říct.

V čem ovlivnil Nick Cave českou hudební scénu?

Přestože Cave je především hudebníkem, výraznou stopu za sebou nechává i v literatuře nebo filmu. Jeho dva romány – A uzřela oslice anděla (1989) a Smrt Zajdy Munroa (2009) patří k ojedinělým hlasům v proudu postmoderní angloamerické prózy. Podle amerikanisty a překladatele Ladislava Nagyho je Cave neobyčejně všestranným autorem.

„Je to komplexní umělecká osobnost, ve které se všechno jasně propojuje, a literární tvorba je jen jeden aspekt celku. Jeho filmové scénáře i prozaické texty jsou úzce propojeny s tvorbou hudební, s jeho písňovými texty.“

„Ve všech žánrových polohách dokáže brilantně vyjádřit svůj názor a přitom si ještě hodně hrát. To je výrazný prvek celé jeho tvorby – obrovská hravost, smysl pro ironii a černý humor, a samozřejmě sebe-stylizace.

„Cave na sebe od počátku bere různé masky, přijímá různé persony, s nimiž se vepisuje do tradice západní literární kultury. Hlavním tématem jeho textů – stejně jako jeho hudby – je bezpochyby on sám.“