Nevěsta u Bezručů se pokouší o magický realismus – recenze

Autor textu a režisér inscenace v jedné osobě Martin Františák vychází v textu hry Nevěsta ze skutečné situace. Hru napsal podle nalezených deníků, ve kterých objevil zápisky dcery o vlastní matce. Podle těch záznamů v horské obci na Valašsku žily před mnoha lety v malém domku dvě ženy, matka s dcerou, kterým místní říkali nevěsty, což ovšem znamenalo nevěstky. Obě ženy, přivandrovalkyně, aby přežily poté, co matka ovdověla, prodávaly svoje tělo místním mužům, a matka nutila k prostituci i svoji dceru.

Tato hlavní linie příběhu má pak vedle sebe další vedlejší: v obci samotné panují neurovnané vztahy mezi domorodci a přistěhovalci. Domorodci se snaží bránit svůj domov před nájezdy přivandrovalců. Lze zde nalézt i odkaz na atmosféru lovu a v něm obsaženého zla v kontrastu s idylickým obrazem venkova.

Hra začíná situací, ve které si místní lidé rozebírají majetek zbylý po nevěstách. Do vsi přijíždí neznámá žena, ze které se vyklube dcera prodávané „nevěsty". Příběh dostává silný dramatický náboj, a hra nabývá rozměrů antické tragédie.

Vedlejší linie, zejména téma přivandrovalců, ale i vnitřních vztahů uvnitř komunity, jsou však v inscenaci Divadla Petra Bezruče poněkud upozaděny.

Výprava Marka Cpina v první půli inscenace komplikuje hereckou práci nedostatkem místa pro hereckou akci. Situace vměstnané do malé místnosti, ve které navíc většinu místa zabírá stará postel, nemohou být jinak než statické.

Režie nejde směrem jasného a srozumitelného vykreslení vzájemných vztahů, vše směřuje spíše k jakémusi celkovému obrazu chaosu, ve kterém se divák zpočátku velmi složitě orientuje. Vše se projasní až ve druhé půli, kdy vyplavou na povrch doposud skryté příbuzenské vztahy. Díky výborně napsanému počátečnímu dialogu druhé půle představení, kdy dojde ke střetu mezi dcerou a matkou a konečně se vyjeví hloubka tragédie životů obou žen, příběh nabírá na intenzitě a diváci jsou konečně vtaženi do děje.

Dialogu mezi hledištěm a jevištěm však v průběhu celého představení spíše ubližují než napomáhají nejrůznější pohybové kreace, zvukové ilustrace, sborové výkřiky, stylizované herecké projevy, které sice ozvláštňují jevištní obraz, ale ve výsledku působí retardačně. Martin Františák coby režisér tu jinak řečeno příliš rezignuje na tradiční divadelní postupy a místy až nadmíru užívá obrazné řeči.

Naopak vynikající je hudba Vladimíra Franze. Vychází z lidové tradice a melodiky, v podstatě však záměrnou disharmonií destruuje lidovou píseň. Instrumentace a frázování obsahují jazzové prvky, a všechno dohromady charakterizuje střet mezi realitou, na které se podílíme, a svědomím či výčitkami za odsouzeníhodné činy.

Z hereckých výkonů vynikají zejména práce Zdeny Przebindové v roli matky Javorkové, a Pavly Gajdošíkové, která vytvořila hlavní postavu její dcery Anny. Zvláštní zmínku zasluhuje výkon Josefa Králíka (j. h.), ochotnického herce z DS Jana Honsy Karolinka. Jeho interpretace postavy starého Kučery, bývalého starosty, obsahuje prvky odkazující na magický realismus, díky kterému je původní Františákova předloha textem vskutku výjimečným. Bohužel mezi ostatními herci nenachází v tomto směru partnery.

Tím, že v hereckém projevu Josefa Králíka převažují prvky klasického typu, samotná inscenace nabízí debatu o směru, kterým se vydává současná činohra. V mnoha inscenacích totiž v poslední době dochází k převaze formy nad obsahem, a i Františákova Nevěsta na jevišti Divadla Petra Bezruče se právě k těmto přidává.