Nevěříte fotkám ruských zločinů z ukrajinského města Buča? Tak tam jeďte se mnou, říká vítěz Czech Press Photo Vojtěch Dárvík Máca

Na té fotce je zachycený mrtvý člověk, který má přes hlavu přetaženou deku. Vedle něj stojí chundelatý pejsek. V jeho výrazu je vidět smutek, ale taky špetka naděje, že páníček se ještě probudí. Neprobudí. Fotografii pořídil Vojtěch Dárvík Máca ve městě Buča, které se loni v březnu stalo symbolem ruského válečného masakru. „Ta fotografie sice předává silnou emoci, ale vůči tomu, co v Buči Rusové prováděli, je ještě umírněná. Byl tam masový hrob s téměř čtyřmi stovkami lidí, 99,9 % z nich byli civilisti. Neviděl jsem mezi nimi mrtvého vojáka,“ popisuje Máca. Na místo se dostal jako jeden z prvních fotoreportérů i díky mylným informacím od tamního starosty. Ve foťáku si odvezl snímky, které se pak světu rozhodl neukázat: neprošly jeho vnitřní etickou kontrolou.

Chci fotit vyšetřování válečných zločinů…

Na Ukrajinu se Vojtěch Dárvík Máca, jenž se prostředním jménem odkazuje k přezdívce svého táty, vrací už sedm let. Podobně jako celou východní Evropu ji má rád pro svou přetrvávající autenticitu a otevřenost místních obyvatel. Na Ukrajinu znovu míří i v těchto dnech. Pro všechny, kteří by mu po vzoru ruské propagandy chtěli tvrdit, že i on sám se podílel na inscenaci fotografií ze zmasakrovaných měst Buča a Irpiň, má jeden vzkaz: „Jeďte se tam podívat, klidně i se mnou. A jestli nemáte peníze, klidně vám dva tisíce na cestu půjčím.“ Ačkoliv ruská strana několik jeho fotografií zneužila ke svým nekalým účelům, jež Máca ve Vizitce popsal, na Ukrajině chce fotit dál. „Pro mě není důležité místo, ale témata,“ vysvětluje. Toužil po snímcích z polní nemocnice anebo od ruských zajatců, to je ale z bezpečnostních důvodů nereálné. Fotit tak bude zřejmě reportáž o vyšetřování válečných zločinů, což vyžaduje návrat do Buče a Irpinu – do míst, která nejsou bezpečná ani rok poté.

Fotograf Vojtěch Dárvik Máca získal ocenění fotografie roku CZECH PRESS PHOTO 2022 za snímek ze série Masakr v Irpini a Buči|foto:Tomáš Zezulka, Profimedia

…ale mé místo je v dokumentu

Vojtěch Dárvík Máca má kořeny ve městě Soběslav v jižních Čechách, kde měli jeho príbuzní starý mlýn. Byla v něm i temná komora, a právě tam Vojtěch podnikal první pokusy s fotoaparátem Smena. Ačkoliv už v patnácti toužil po studiu nově otevřeného fotografického oboru v Jindřichově Hradci, nakonec neměl dost sebedůvěry a po vzoru maminky botaničky vystudoval střední zemědělskou školu. Oboru se nikdy nevěnoval, víc ho to táhlo do prostředí lidí s handicapem: ve Vizitce mluvil o tehdy nově založené diakonii Rolnička, přes níž se dostal do autentického a radostného světa lidí s autismem či Downovým syndromem.

Čtěte také

Válečná fotka je o emoci, výjimečném okamžiku. Stres mě motivuje k lepším snímkům, říká reportérka

Asistentská práce – v jeho případě u jednoho z politiků v hlavním německém městě, kde v minulosti také dva roky žil a pracoval – je stále jedním Mácovým pilířem příjmů. Ručičky vah se však pomalu překlápí na stranu fotky, jíž se host vltavské Vizitky věnuje profesionálně zhruba deset let. Produktové fotky jej nikdy moc nebavily, myslel si, že se z něj stane válečný fotograf. Ovšem po zkušenosti z Ukrajiny a po soutěži Czech Press Photo, která jej částkou sto tisíc korun a šířením jeho práce odměnila za intuici, talent a rychlý prst na spoušti, by se zase rád posunul do dokumentární roviny. „Nechci zamrznout v poloze válečného fotografa. Chci dělat dokument, politické, sociologické fotky.“