Neuvěřitelně klasická klasika J. A. Pitínského

23. červen 2004

Činohra Národního divadla v Praze korunovala svůj celosezónní program pod heslem "moc a peníze" premiérou Našich furiantů v režii J. A. Pitínského. Renomovaný režisér opět překvapil, tentokrát neuvěřitelnou konvencí. Sbory pějí libé písně, davy vesničanů všeho věku zaplňují scénu, mladé děvy se promenují v krojích. Odcházející důchodci si libují: to bylo divadýlko, to byly výkony!

Pitínský se nechal slyšet, že objevil krásu starého textu. V něm si libuje tak, že nechá své postavy zcela vážně celé tři hodiny řešit, komu svěřit ponocenství. Svérázné interpretace, na kterou jsme od Pitínského zvyklí, se nedočkáme. 130 let stará hra prostě nový výklad potřebuje, aby se nestala muzejní veteší.

Naši furianti

První polovina inscenace je vesnickou selankou, přehlídkou šťastně a harmonicky žijícího vesnického lidu. Verunka (Kateřina Winterová) se jen půvabně bezelstně usmívá. V takto nastolené atmosféře ji ani nic jiného nezbývá. O něco životnější, nebo alespoň ne tak naivní, postavou je její vyvolený Václav (Jan Dolanský). V centru pozornosti se ocitl švec Habršperk Davida Prachaře. Briskně využil komické polohy své role a vystupuje jako sarkastický glosátor s dobrým srdcem. Jeho partnerem je Ondřej Pavelka coby vysloužilec Valentin Bláha. Okořeňují inscenaci předscénami a komunikací s diváky. Před pauzou se dokonce snaží rozezpívat hlediště, i když si neodpustí poznámky, v jak prekérní situaci se ocitli.

Druhá polovina se naštěstí vymanila z vleklého tempa způsobeného sborovými zpěvy. Ty sice účinně dotvářejí lyrickou atmosféru, ale osudově události retardují. Děj je o něco koncentrovanější, neboť rozuzlení zápletky se odehrává postupně. Pozornost se soustředí k "poučení", co všechno může způsobit sousedské furiantství. Mírumilovné řešení na všech frontách ovšem opět zařazuje dílo do žánru idylického obrázku rajského venkova.

Naši furianti

Co do obsazení jde o velkolepou inscenaci. Vystupuje zde množství postav, které dotváří atmosféru vesnické komunity: děti, mládež, hudebníci, vesničané... Kaleidoskop žánrového obrázku je poskládán tak, že z davu občas vystoupí některá z postav s klíčovým výstupem a poté se zase vrátí ke své úloze dotvářet atmosféru. Takové jsou role například Taťjany Medvecké coby nekompromisní energické Šumbalky či Dubská Johanny Tesařové. Ta svým selským rozumem předčí celý obecní výbor. V nenápadné roli hospodského Marka předvedl Václav Postránecký studii sympatického strejce, který chce být se všemi zadobře. Jeho partnerkou je do prakticky němé role věkově trochu nelogicky obsazená Sabina Králová. Miroslav Donutil jako sedlák Bušek neměl příliš prostoru pro rozehrání svých oblíbených extempore. Dá se ale předpokládat, že jeho role bude reprízami zrát. I ostatní známé tváře se režisérovi podařilo udržet v ansámblové souhře. Zajímavou črtou je postava Markýtky Jaromíry Mílové. V zapadlé vesnici představuje ještě zaostalejší konzervativní dívku v starodávném kroji hovořící směšným nářečím. Nevypočitatelná mimika J. Mílové však budí podezření, zda Markýtka není poněkud retardovaná.

Inscenace není žádným propadákem, ale neuvěřitelnou úlitbou divákům, kterého si celou sezónu Národní divadlo snažilo převychovat k náročnějším a odvážnějším kouskům. Dá se předpokládat, že Naši furianti se stanou rodinnou inscenací, která se zalíbí širokému publiku. Melodramaticky líbivý, idylicky vrcholící děj a profesionální herecké výkony vždy diváky přitáhnou.

autor: mat
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.