Neudržitelná lehkost cynického libertinství

Donedávna ostravský dramaturg Marek Pivovar (právě tam se před patnácti lety hra objevila) dostal do rukou předlohu poměrně složité geneze. Na jejím počátku byl epistolární román všestranně činného generála Pierra Choderlose de Laclose, vydaný u nás jako Nebezpečné známosti. V mistrně zvládnuté dobové mystifikační formě (ve Francii vyšel roku 1782) psychologickou introspekcí líčí bezcharakterní intriky dvou vysoce postavených egoistických aristokratů, markýzy de Merteuil a vikomta de Valmont, které více než zplanělý milostný vztah spojuje potřeba složitého přediva pomsty. Anglický dramatik a hollywoodský scenárista Christopher Hampton vytvořil citlivou divadelní (1985) a následně filmovou (1988) adaptaci; po atraktivní látce sáhli ostatně i další tři filmaři včetně našeho Miloše Formana.

V širším kontextu Kaločovy tvorby představují Nebezpečné vztahy počin poněkud soliterní, byť bychom mohli hledat styčné body např. s jeho dramatizací Maupassantova Miláčka, zesoučasněným Moliérovým Misantropem a obecněji v paralele s dlouhodobě zkoumanou filozofií F. M. Dostojevského, v jehož "světě bez Boha" bývá rovněž vše dovoleno. Hlavní, po našem soudu nikoli vnitřně plně motivovanou, inovací je "zcizující" rámec nastudování s prologem, 17 obrazy a epilogem. Tvoří jej průběžně se opakující výjevy připsaného Šíleného profesora v bílém plášti (herecky ostřílený a s gustem extemporující druhý dramaturg i skladatel scénické hudby Martin Dohnal). Expozice s ruční kamerou a představování aktérů i slovně navozují představu psychologické laboratoře nebo léčebného ústavu se sadovskými konotacemi. Nová významová rovina dalšího tu však nevzniká a mechanické vstupy podivínského "supermanipulátora" se posléze omezují na ohlašování času a prostředí.

Nebezpečné vztahy na scéně Národního divadla Brno|foto: Národní divadlo Brno

Tíhu bezmála tříhodinového, především verbálně laděného a místy až trochu vleklého večera nese poměrně vyrovnaná a nejednou vskutku nadprůměrná herecká složka. Režisér pečlivě dbá na logické prokomponování každého tahu milostných šachových partií, s kunderovskou akribií předstírá na historickém půdorysu nadčasové téma cynicky mocichtivého ovládání osudů druhých. Dává vnímavému divákovi vychutnat jak střihově navozenou houstnoucí atmosféru jednotlivých smyslných či konverzačně šarmantních sekvencí, tak filigránskou prokomponovanost dráždivého celku. Názorná demaskující demonstrace provokativně racionalistických principů osvícenského libertinství náleží hlavně oběma protagonistům. Výtečná a suverénní Zuzana Slavíková (alternuje pražská Monika Procházková) jako černě oděná, přitažlivá markýza má vzhledem ke svému chladně kalkulujícímu intelektu vrch nad výmluvným, eroticky zdatným a rovněž bezskrupulózním Valmontem hostujícího Martina Stránského (alternantem je Petr Halberstadt), ničícím život nejen pubertálně rozdychtěné Cecílie (Erika Stárková j. h.) a vnitřním zápasem přesvědčivé paní de Tourvel (Jana Štvrtecká), ale prostřednictvím sebeobětavého souboje i ten vlastní. Ducha předlohy respektující, divácky vděčná inscenace se totiž vrací k Laclosovu tragicky moralizujícímu, lépe řečeno romantizujícímu vyznění: zdánlivě nenapadnutelné zlo je markýziným zohyzděním potrestáno a její oklamaný spojenec alespoň in articulo mortis přece jen pozná upřímnou lásku.