SERIÁL

Nestvůrně krásní: Nadpřirozené bytosti současné popkultury

Perseus a Medusa

Od kdy vlastně vlkodlakům vadí stříbrné kulky? Jak se stalo, že upíři už nejsou rozkládající se mrtvoly, ale podle současných bestselerů sexuchtiví andělé s nesmrtelnými těly a nadlidskými schopnostmi? A kdo se v současnosti hrdě hlásí k mytické Medúse?

I na tyto otázky odpovídá seriál o kulturních dějinách fantastických bytostí, které v nás vzbuzují hrůzu, protože překračují hranice mezi živými a mrtvými, člověkem a zvířetem. Zároveň ale vzbuzují naši zvědavost, protože nám stále znovu kladou otázku, jakou bytostí je vlastně člověk a čím vším se může stávat.

V jaké nadpřirozené a fantastické bytosti věří dnešní lidé?

Ke katolickým světcům se dnes s horoucí zbožností obrací spíše menšina Čechů, ale touha po věčném životě v nás nemizí. Jen si ji mnozí možná projektují třeba do upírských milostných ság, v nichž se krásní upíři stávají symbolem trvalé lásky, překonání smrti a nesmrtelnosti. A pokud už pro tradiční nestvůry není místo na zemi (respektive svoji nestvůrnost jakoby ztrácejí), současná sci-fi nachází nové na jiných planetách. Správně píše současný český folklorista: „Věříme v různá prorocká znamení či v neobvyklé světelné úkazy, které dříve lidé interpretovali jako prašivce, dnes je označujeme jako UFO. Démonologické pověsti 21. století tak přímo navazují na mnohem starší látky, neboť v představách o nadpřirozenu se od svých předků tolik nelišíme“.

Záběr UFO v New Jersey (ze složek CIA)

Podobně naznačuje etnolog a folklorista Petr Janeček jistou kulturně-historickou kontinuitu příběhů o záhadných varováních, které se mezi lidmi šíří od nepaměti. Svou po­vahou přitom podle něj věrně následují technologický rozvoj dané kultury či civilizace. „V archaických kulturách osud, bohové, démoni či ducho­vé varovali smrtelníky pomocí přírodních úkazů či ústy lidských prostředníků, jako byli věštci, hadači a kouzelníci“. Po vynálezu písma se začínáme setkávat s „listy seslanými z nebe“ a dopisy od nejrůznějších božských a duchovních bytostí. „Dnes – ve věku sate­litní televize, mobilních telefonů a internetu – s námi tyto záhadné síly údajně komunikují také prostřednictvím těch nejmodernějších technických zařízení“.

03430314.png

Kdo je člověk a kdo mimozemšťan?

I když ale základní hlubinné touhy přetrvávají nezměněné, liší se jejich konkretizace. Třeba v případě mimozemšťanů se dá vysledovat, jak se v 50. letech 20. století v jejich ztvárněních projevovala úzkost z infiltrace komunistů do americké společnosti. Vetřelci získávali lidskou podobu tehdy, když člověk usnul v jejich bezprostřední blízkosti, v čemž se odrážel, jak napsal Nicholas Mirzoeff, „strach z rudých pod postelí“. V době studentských hnutí 60. let se z nich naopak mohly stávat přátelské, téměř přítulné bytosti, jako byl roztomilý E. T. Následovaly ale filmy vypovídající o strachu ze světa ovládaného globálními korporacemi, v nichž se tyto firmy ukazují být ještě méně „lidské“ než různé druhy mimozemšťanů. A současně přichází filmy s mimozemšťany natolik podobnými lidem, že není jasně patrné, kdo je člověk a kdo mimozemšťan, což je podle Mirzoeffa otázka, která palčivě vystupuje právě ve světě globální kultury a elektronických technologií. Tentýž autor zmiňuje také nedávný výskyt „ženských monster“, což uvádí do souvislosti s ohrožením, které prý muži cítili v době, kdy si ženy vydobyly reprodukční právo i právo na potrat.

Peter Paul Rubens – Hlava Medúsy (1617–1618)

Fantazijní bytosti – produkty své doby

Celkově ale není možné přejít to, že i současné fantazijní bytosti jsou samozřejmě produktem své doby. Doby politické korektnosti. A také doby, v níž dobře víme o síle lidských pudů a jejich moci, zvláště jsou-li potlačovány. A kdy už také dobře známe fakt, že třeba s šimpanzi máme společnou drtivou většinu naší genetické informace, a tedy i jejich způsobů chování a prožívání, jejich schopnost si vzájemně pomáhat i vraždit členy jiné tlupy. I když se mnozí brání tomu si to otevřeně přiznat.

Jak už bylo naznačeno, do současného ztvárnění upírů či víl také přirozeně promlouvají dnes vlivné či snad pro někoho i módní ideologie a myšlenkové proudy, jako environmentalismus a multikulturalismus. Tak někteří autoři o fantastických bytostech píší jako o ohrožených živočišných druzích, které je nutné chránit ve prospěch zachování biodiverzity, například o trollech jako o panskandinávsky rozšířené šelmě, která ovšem vylučuje speciální feromony, jež dokáží člověka zcela očarovat (jeden z prvních českých textů tohoto druhu, báseň Poslední rusalka pojednávající o zkáze říše rusalek vinou stavby továrny, pochází už z roku 1886).

Jiní preferují, jako v případě zmíněných upírů, model etnických a genderových menšin, jejichž obdobu tyto bytosti podle nich představují a jež si v rámci jakéhosi drobně rozšířeného „fantastického multikulturalismu“ zasluhují přijetí a vlastní práva. V tomto duchu tedy někdy plánují coming out, zatímco jiní považují ilegalitu za jediné účinné bezpečnostní opatření, které je brání před pogromy. Další pak chtějí vyčkávat, jak první vlna pokusů o zařazení do světa lidí dopadne.

úplněk

Ať už ale máme nějakou ideologii či nikoli, měli bychom víru v tyto „bytosti na pomezí“ a zálibu v četbě jejich příběhů vážně. Třeba v duchu slov, která G. K. Chesterton vložil do úst jedné ze svých postav už roku 1905 a dá se říci, že od té doby v západním světě stále přibývá lidí, kteří by s ním byli ochotni souhlasit: „Rozhodně nesdílím váš názor, že Zulové jsou na nižším stupni vývoje, ať se to k čertu vykládá, jak vykládá. Nespatřuji nic hloupého a nevzdě­laného v tom, že vyjí na měsíc a bojí se ve tmě duchů. Vidím v tom nepochybně jistý druh filozofie. Proč bychom měli někoho považovat za hlupáka jen proto, že si uvědomuje tajemství a ne­bezpečí existence? Co když jsme hlupáci my právě proto, že se těch ďáblů ve tmě nebojíme?“

Účinkují: Barbora Šupová, Kryštof Krhovják, Jana Kozubková a Ivo Kristián Kubák

Připravil: Jan Lukavec
Režie: Ivo Kristián Kubák

 

 

Spustit audio
autoři: Jan Lukavec, Ivo Kristián Kubák