Neskládám, jen zapisuji a improvizuji. Původní plán mě při hraní zajímá ze všeho nejmíň, říká kytarista Libor Šmoldas
Do rozhlasu přijel jazzový kytarista Libor Šmoldas na koloběžce a bosý, jak to dělá poslední čtyři roky. Desky ovšem točí už od roku 2005, pod svým jménem jich vydal jedenáct. Hrál s Ondřejem Pivcem i řadou zahraničních jazzmanů a ve Vizitce Markétě Kaňkové řekl i to, že by si jednou rád zkusil pořádné americké country.
Jednou prý dostal knihu o jazzové kompozici se spoustou rad, jak zacházet se skladbou, aby se z ní stal masterpiece.
Libor Šmoldas však při vymýšlení nové hudby nespekuluje. „Já nekomponuju, ale zapisuju. Jakkoliv stupidní melodie nebo harmonie ke mně přijde, nahraju ji, už mám obří databázi. Za dva dny si ji poslechnu, a když se mi zdá dobrá, zapíšu si ji. Moje písně jsou většinou jednodušší a dávají prostor improvizaci,“ popisuje svůj tvůrčí proces čtyřicetiletý Šmoldas. K žádnému „původnímu záměru“ se nefixuje, spoléhá na své důkladně vybrané spoluhráče a sílu společného momentu. „Řekl bych, že tohle je pro mou tvorbu typické, a proto se moje projekty od sebe hodně liší.“
Jmenuji se Šmoldas a chtěl bych s vámi hrát
Ve Vizitce představil své loňské album Dusk, na kterém – pro sebe netypicky konceptuálně – zpracoval atmosféru dne: od pomalého úsvitu přes svižnější poledne až k opět klidnému večeru. Na desce s ním už potřetí spolupracovali američtí špičkoví jazzmani kontrabasista Jay Anderson a bubeník Adam Nussbaum. Jak se s nimi dal dohromady? Po vzoru líná huba, holé neštěstí. Když hrál Nussbaum v Praze s už zesnulým kytaristou Johnem Abercrombiem, vyrazil na koncert i Šmoldas.
Tehdy měl už nějaké mezinárodní zkušenosti, a tak neváhal za bubeníkem po vystoupení zajít a říct mu, že s ním chce hrát. „Neposlal mě do háje, vzal si moje desky a zjistil, že to snad nebude katastrofa,“ usmívá se Šmoldas. Když pak jel se svým kvartetem na turné do Ameriky, rovnou tam nahrál i album Dusk. O zákulisí nahrávání ve Vizitce mluvil detailně.
Charlie Parker, nekonečná inspirace
Jako kluk začínal Šmoldas s trubkou, ta ho ale neuspokojila – na rozdíl od kytary. Jazzovou hudbou žije od třinácti, kdy mu strýc věnoval několik žánrových desek.
Byla mezi nimi i dvě profilová alba saxofonisty Charlieho Parkera, která se mu záhy stala osudnými. „Ačkoliv jsem vůbec nevěděl, co se v té hudbě děje, strašně mě upoutala ta energie a genialita. Rezonovalo to mnou, nic takového jsem před tím neslyšel a dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších hudeb k poslechu.“ Kromě moderního jazzu má ovšem rád i hudbu spojenou s Osvobozeným divadlem a starými bijáky – ve Vizitce v jeho úpravě zazněla jeho coververze skladby Noční motýl – a došlo i na zpěv ženy Venduly alias Zeurítie, s níž vychovává čtyři děti.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Zemřel spisovatel Vladimír Páral. Poslechněte si jeho vyprávění ve vltavských Osudech
-
František Hrubín: Srpnová neděle. Dva horké letní dny v malé jihočeské vsi
-
Marguerite Durasová: Milenec. Skandální příběh zakázané lásky zámožného Číňana a francouzské dívky
-
David Lynch, Kristine McKennová: Místo snění. Výběr z knihy o životě a díle geniálního režiséra
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.