Neskládám, jen zapisuji a improvizuji. Původní plán mě při hraní zajímá ze všeho nejmíň, říká kytarista Libor Šmoldas

Jednou prý dostal knihu o jazzové kompozici se spoustou rad, jak zacházet se skladbou, aby se z ní stal masterpiece.

Libor Šmoldas|foto:Ondřej Košík

Libor Šmoldas však při vymýšlení nové hudby nespekuluje. „Já nekomponuju, ale zapisuju. Jakkoliv stupidní melodie nebo harmonie ke mně přijde, nahraju ji, už mám obří databázi. Za dva dny si ji poslechnu, a když se mi zdá dobrá, zapíšu si ji. Moje písně jsou většinou jednodušší a dávají prostor improvizaci,“ popisuje svůj tvůrčí proces čtyřicetiletý Šmoldas. K žádnému „původnímu záměru“ se nefixuje, spoléhá na své důkladně vybrané spoluhráče a sílu společného momentu. „Řekl bych, že tohle je pro mou tvorbu typické, a proto se moje projekty od sebe hodně liší.“

Jmenuji se Šmoldas a chtěl bych s vámi hrát

Ve Vizitce představil své loňské album Dusk, na kterém – pro sebe netypicky konceptuálně – zpracoval atmosféru dne: od pomalého úsvitu přes svižnější poledne až k opět klidnému večeru. Na desce s ním už potřetí spolupracovali američtí špičkoví jazzmani kontrabasista Jay Anderson a bubeník Adam Nussbaum. Jak se s nimi dal dohromady? Po vzoru líná huba, holé neštěstí. Když hrál Nussbaum v Praze s už zesnulým kytaristou Johnem Abercrombiem, vyrazil na koncert i Šmoldas.

Zleva: Jay Anderson (kontrabas), Libor Šmoldas (kytara), Adam Nussbaum (bicí nástroje).|foto:Jan Pohribný

Tehdy měl už nějaké mezinárodní zkušenosti, a tak neváhal za bubeníkem po vystoupení zajít a říct mu, že s ním chce hrát. „Neposlal mě do háje, vzal si moje desky a zjistil, že to snad nebude katastrofa,“ usmívá se Šmoldas. Když pak jel se svým kvartetem na turné do Ameriky, rovnou tam nahrál i album Dusk. O zákulisí nahrávání ve Vizitce mluvil detailně.

Charlie Parker, nekonečná inspirace

Jako kluk začínal Šmoldas s trubkou, ta ho ale neuspokojila – na rozdíl od kytary. Jazzovou hudbou žije od třinácti, kdy mu strýc věnoval několik žánrových desek.

Libor Šmoldas a Zeurítia|foto: Jazz Dock

Byla mezi nimi i dvě profilová alba saxofonisty Charlieho Parkera, která se mu záhy stala osudnými. „Ačkoliv jsem vůbec nevěděl, co se v té hudbě děje, strašně mě upoutala ta energie a genialita. Rezonovalo to mnou, nic takového jsem před tím neslyšel a dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších hudeb k poslechu.“ Kromě moderního jazzu má ovšem rád i hudbu spojenou s Osvobozeným divadlem a starými bijáky – ve Vizitce v jeho úpravě zazněla jeho coververze skladby Noční motýl – a došlo i na zpěv ženy Venduly alias Zeurítie, s níž vychovává čtyři děti.