Nepraš a Sopko - spřízněnost metafor
Lidská, umělecká i názorová spjatost dvou osobností - malíře Jiřího Sopka a sochaře Karla Nepraše - je důvodem, proč se jejich výstavy na Pražském hradě odehrávají souběžně (do 30. listopadu), proč byly obě připraveny společností Gema art a zahájeny společnou vernisáží.
Paralelnost výstav je přesto dílem osudové náhody. Nedávná smrt Karla Nepraše zapříčinila, že ještě před chystanou retrospektivou jeho díla, plánovanou na příští rok, byla v suterénních prostorách Letohrádku královny Anny instalována tematizovaná "výseč" jeho tvorby s názvem Sedící Stojící Kráčející. Přesto jde o výstavu jubilejní - Neprašovi by v současné době bylo stále ještě sedmdesát let. Jako jubilejní byla však zamýšlena i výstava k šedesátinám Jiřího Sopka v Jízdárně Pražského hradu. K propojení obou výstavních prostorů došlo na základě Neprašova osobního přání, vznesenému již v nemocnici právě k Jiřímu Sopkovi.
Společné znaky Neprašova a Sopkova lidského názoru, proměněného v nezaměnitelný umělecký tvar, může divák poměrně snadno nalézt především v "předlistopadových" dílech, z nichž vyvěrá společné východisko existencialismu 60. let, jakož i ironický (do značné míry kafkovský) nadhled, potažmo náhled na společenskou absurditu reálného socialismu, ústící později do společného příklonu k originálnímu hnutí obdobně smýšlejících výtvarníků, k takzvané české grotesce.
V 90. letech se jak tyto "diverzní", povýtce metaforické významy, tak i výtvarné výrazivo, nastolené a bytostně spjaté s oběma tvůrci, rovněž dosti paralelně proměňují. Předchozí Neprašova i Sopkova reakce na "zcizení obsahu" totalitně nekomunikativním režimem se střetává s nástupem programově bezobsažné postmoderny. V této době se oba - nyní již po umělecké i mravní zásluze jmenovaní profesoři Akademie výtvarných umění - oddávají výsostným aktivitám hravě mistrovského manýrismu, nikterak sice nerezignujícího na očekávaný význam vznikajícího díla, ale přesto kladoucího otázky na způsob "o čem by to bylo, kdyby to ještě vznikalo ve společenském prostředí výtvarného ghetta"?
Jejich práce z nedávné doby jsou ovšem vynikající - zároveň stvrzující (místy i překračující) již vydobytou kvalitu, zároveň návodné pro následující řeč českého výtvarného umění, a to nejenom skrze prokazatelnou ovlivněnost prací těch obzvláště talentovaných mezi jejich studenty.
Jen jediný - a to nezaviněně kurátorský - rozpor se objevuje mezi oběma výstavami. Ta Sopkova (v péči Pavly Pečinkové) může být chápána jako retrospektivně pojatý, výsostně znalecký návod k divácké recepci, zatímco "neprašovská" instalační koncepce (vytvořená Janem Rousem) se s přihlédnutím k výše zmíněným důvodům jeví jako kurátorské vyjití vstříc pochopitelné touze zralého umělce být chápán a interpretován nejen skrze literárně-metaforické "čtení" vlastních soch - objektů, ale i skrze tvarovou přizpůsobivost plnohodnotných forem ve smyslu figurálně tektonické sochařiny. Jakkoli si je nutno obou souběžně vystavujících umělců vážit nad jiné, jejich umělecký životopis, spjatý s dobovým těžištěm vzniku jejich nejpříznačnějších děl, je možno chápat rovněž jako kafkovskou metaforu uměleckého údělu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
