Není pravda, že Jan Dismas Zelenka byl nedoceněný. Žil si v podstatě svůj americký sen, říká interpretka staré hudby Gabriela Eibenová

12. říjen 2022

Když se pěvkyně Gabriela Eibenová během covidové pandemie dozvěděla, že se „nesmí zpívat“, zdravě ji to rozčílilo a rozhodla se, že čas využije k organizaci nového festivalu. Jmenuje se Rosa Bohemica a spojuje dobovou hudbu se zajímavými místy. Festival probíhá nyní, stejně jako Eibenové další organizátorský počin, přehlídka tvorby J. D. Zelenky. Jak na starou hudbu reagují posluchači v Japonsku?

A proč by rodiče měli dětem zpívat před spaním, i když si myslí, že to neumí? I o tom mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

O Janu Dismasu Zelenkovi (1679 – 1745) se lze nejen na internetu opakovaně dočíst, že to byl nedoceněný, depresivní skladatel, žijící ve stínu barokních velikánů typu J. S. Bacha. Stačí ale pár minut vedle Gabriely Eibenové, a portrét Zelenky – zneuznaného umělce se rychle mění v Zelenku – šlechtou žádaného skladatele, jenž dokonale ovládl kontrapunkt, nasával specifika německé, francouzské i italské hudby a přesto si ponechal originální přístup ke kompozici. „Žil v podstatě americký sen,“ konstatuje Eibenová.

Aby vyvrátila bludy se Zelenkou spojené, spoluzaložila před osmi lety tato pěvkyně, interpretka staré hudby a kulturní organizátorka Zelenka Festival Praha – Drážďany. A také konferenci, na níž si hudební vědci z celého světa vyměňují nově nabyté poznatky.

Tři oktávy nahoru a dolů

Gabriela Eibenová vystudovala Pražskou konzervatoř a teorii a provozovací praxi staré hudby na Masarykově univerzitě i JAMU v Brně.

Barokní mapa českých zemí Bohemiae Rosa z roku 1677 vytvořená pro dílo Bohuslava Balbína

Od studentských let se prosazuje v zahraničí, se souborem Ensemble Inégal, který vznikl roku 2000 a který vede Gabrielin manžel Adam Viktora, koncertovala na festivalech v Utrechtu, Regensburgu, Rize, Santanderu, Londýně nebo Stockholmu. Z jejího vyprávění se zdá, že nic na světě nemůže být přirozenější než cesta za interpretací staré hudby. „Styl, kterým mě učila moje učitelka zpěvu v hudební škole, byl podobný tomu, jaký jsem později při psaní diplomové práce o vokálním umění na drážďanském dvoře našla v učebnici od jednoho kastráta z Boloně,“ říká.

„Uměla jsem koloratury, s paní učitelkou Libuší Tomiškovou jsem dělala hlasovou gymnastiku, tři oktávy nahoru a dolů. Říkala, že takhle zůstane hlas svěží, a měla pravdu.“ Kromě toho už jako malá měla ráda Bachovu hudbu, s radostí si přehrávala učebnici polyfonní hry na klavír, a když se po revoluci otevřely dveře do zahraničí, byla vybrána na soutěž do Londýna. „Tehdy jsem si řekla, že by mě to mohlo bavit.“

Titulní list díla Rosa Bohemica Benedikta Matěje Boleluckého. Jde o jeden z nejkrásnějších českých barokních tisků

Interpretace staré hudby, jak jsme ostatně slyšeli ve Vizitce z jejích nahrávek, ji baví dodnes. Kromě toho se drží rad učitelky zpěvu Tomiškové: buď poctivá, autentická a přirozená. I proto během covidových restrikcí přišla s myšlenkou nového festivalu Rosa Bohemica, jenž by přinesl hudbu do autentických prostor převážně ve středních Čechách.

Řada míst ji nejprve „cvrnkla do nosu“ na lockdownových procházkách s dětmi, pak přemýšlela, jaká hudba by v nich mohla zaznít. Jedním z chystaných koncertů je například ten, na kterém v synagoze v Novém Strašecí zazní odkaz sefardských Židů v podání zpěvačky Elišky Tesařové. Eibenová ji náhodně objevila na YouTube a jak ve Vizitce řekla, její projev ji dojal. „Má potenciál, a právě potenciál je to, co chci na festivalu mít.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.