Nenechat si nic líbit. Rozhlasové vzpomínky básníka, esejisty a překladatele Jana Vladislava

Dětství a mládí prožil Jan Vladislav (1923–2009) na Slovensku, kde jeho otec, legionář, byl poštovním úředníkem. Po roce 1938 musela celá rodina Slovensko opustit a usadili se v Poličce ve východních Čechách. „Kluci tady v Čechách mě mlátili, měl jsem zkrátka slovenský přízvuk, ale celé to československé dětství mě vychovalo mimo jiné k tomu, že jsem si nenechal nikdy nic líbit. A to nejenom fyzicky, ale i slovně.“ Dva roky po maturitě v roce 1944 složil Jan Vladislav učitelskou zkoušku na jazykové škole v Praze a až do osvobození v květnu 1945 pracoval v knihovně Ústřední zemědělské akademie v Praze.

Během studia srovnávacích dějin literatury na FF UK v Praze po dva semestry pobýval na univerzitě v Grenoblu. Roku 1948 byl z Karlovy univerzity vyloučen a studium mohl dokončit až v roce 1969 doktorátem. V letech 1946–1950 pracoval jako nakladatelský redaktor, krátce na ministerstvu informací a pak na sekretariátu Svazu výtvarných umělců.

Vydal dvě knížky vlastní poezie a výbor ze Shakespearových Sonetů, ale většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk skončila z politických důvodů ve stoupě. Poté mohl v literatuře působit už jen pouze jako překladatel, případně autor knih pro mládež. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel zejména klasickou, moderní a lidovou poezii. Jeho původní poezie zůstávala v rukopisech.

Život básníka v exilu

Po roce 1970 nemohl publikovat vůbec, překlady vycházely pod vypůjčenými jmény. V letech 1975–81 řídil samizdatovou Edici Kvart, v níž vyšlo více než 120 původních a přeložených knižních titulů. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1981 byl donucen k emigraci do Francie.

Žil v Sevres u Paříže. „Je to vlastně předměstí Paříže, bydlení tam bylo krásné, byl tam klid. A je paradoxní, že to byl byt, ve kterém jsem žil nejdéle v jednom kuse za sebou. To znamená dvacet let.“ Na Vysoké škole sociálních věd přednášel Jan Vladislav o neoficiální kultuře v zemích s komunistickou diktaturou. Spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Svobodná Evropa a Deutschlandfunk, v roce 1986 se podílel na založení  Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v SRN, v roce 1987 se stal jeho předsedou, v letech 1987–89 spoluredigoval čtvrtletník Acta.

Od psacího stroje k počítači 

Do Prahy se vrátil v roce 2003. „Kamion přivezl knihy, několik kusů nábytku a taky počítač. Litoval jsem, že jsem počítač neměl, když jsem byl mladší a když jsem dělal svoje překlady. Protože na tom počítači by se to dělalo ideálně. Kdežto jinak jsem vždycky v noci pracoval a moje žena to potom ve dne opsala na stroji. Já to opravil do toho rukopisu, ona to opsala znovu a takhle se to dělalo třeba třikrát za sebou.“

Doma i v exilu přispíval Jan Vladislav do mnoha periodik, almanachů, sborníků. Překládal z francouzštiny, ruštiny, slovenštiny a za jazykové spolupráce z řady dalších jazyků. V překladatelské práci se zaměřil zejména na evropskou renesanční lyriku, starou japonskou a čínskou poezii, lidovou slovesnou tvorbu a moderní poezii (ukrajinských, francouzských, španělských a italských básníků). Snad největší ohlas si získalo jeho přetlumočení Sonetů Williama Shakespeara.

Osudy, které v roce 2008 natočil Jiří Vondráček, uvádíme u příležitosti 100. výročí narození Jana Vladislava.