Němý film Erotikon z roku 1929 se vrací na plátno. Šněrovat se do 30. let by byl nesmysl, žiju a píšu dnes, říká skladatelka nové hudby Vöröšová

Když jste dostala nabídku napsat novou hudbu k Machatého Erotikonu, co vám proběhlo hlavou? Je to přece jen film, legenda, navíc pořád překvapivě odvážná.

První myšlenka byla, že to bude spousta práce, jde o devadesát minut čistého času. Devadesát minut je mahlerovská symfonie, opravdu symfonický orchestr. A druhá myšlenka byla, že to je obrovská výzva, protože, jak říkáte, je to legenda, je to nádherné. Film je překrásný a hned mě napadlo, že tam bude spousta problémů typu, jak zůstat dobový, jak moc jít s filmem, protože přece jen svět se za těch skoro sto let změnil. I po zvukové stránce.

Erotikon se teď vrací na plátna v digitálně restaurované podobě a Národní filmový archiv ho uvede v co nejvěrnější necenzurované verzi z roku 1929. Je pro vás jako pro skladatelku důležité vědět, že pracujete právě s touto původní verzi a ovlivňuje to, jak film hudebně čtete?

Upřímně ani moc ne, Erotikon jsem viděla poprvé, když jsem dostala filmovou stopu k muzice, takže jsem jako první viděla původní verzi. Pak když jsem se dívala na jiné verze, co visí někde na internetu, tak člověk spatřuje různé rozdíly, ale nemám zase detailní oko filmaře, abych si všimla nuancí ve střihu. Všimla jsem si, že tam třeba některé záběry nejsou, ale v rámci příběhu si myslím, že nic zásadního nechybí. Takže u mě myšlenka, jestli je to lépe nebo hůře, vůbec neproběhla. Film čtu asi jako úplně obyčejný divák, dívám se a jedu po příběhu a po obrázcích.

Jana Vöröšová|foto:Orchestr BERG

Jak se taková filmová partitura rodí v praxi? Píšete hudbu takzvaně na vteřinu podle obrazu nebo spíš stavíte větší symfonické plochy?

Při kompozici samotné je to tak i tak, protože přeci jenom nějaký timing člověk dodržovat musí. Jsou tam místa, kde opravdu chcete, aby něco začalo nebo naopak něco skončilo, ale pracujeme ve větších plochách, protože němý film to prostě unese. To je úplně jiná práce, než když jsou tam dialogy nebo ruchy, na které jsme dneska zvyklí. Zvuková stopa hudby je tady daleko, na jednu stranu složitější, ale pro skladatele jednodušší, protože může vykomponovat velkou plochu.

U vaší nové partitury se zmiňuje, že vychází ze znalosti hudebního světa 30. let, ale zároveň ho umíte propojit se současností. Jak jste hledala tu správnou míru mezi dobovou atmosférou a vlastním dnešním hudebním výrazem, aby to nebyla jen stylová rekonstrukce nebo nějaké retro?

Vzhledem k přítomnosti symfonického orchestru je to přece jenom jenom velká stylizace. Jsou tam části, kdy jsou postavy na plese a hraje tam ta kapela, prostě big band, což je ze symfoňáku obtížné vykřesat. Takže i když jsem se snažila, aby to znělo jako 30. léta, tak je to pořád obrovská stylizace. Otázka, jak moc budeme doboví, proběhla. A pak jsem si říkala, že to je vlastně nesmysl, že musím psát tak, jak mi zobák narost, protože žiju dneska a že by to nemělo přesah, kdybych se šněrovala do jakýchsi 30. let, protože tam nejsem.

Z filmu Erotikon|foto:Národní filmový archiv

Pojďme ještě alespoň pomyslně tou partiturou zalistovat. Jaké je tam nástrojové obsazení konkrétně?

Je to opravdu velký symfonický orchestr, je tam sekce dřevěných dechových nástrojů, žestě a smyčce. Velkou část jsem svěřila klavíru, protože tam hraje velkou roli, je spojen i s tématem hlavní postavy. Jsou tam velké bicí a pak, protože jsou tam takové lehce experimentální zvukové plochy, tak třeba celý orchestr hraje na ozvučná dřívka, což vytváří takovou zvláštní strukturu. Dýchá se tam do nástrojů. Používám i nějaké experimentální zvukové výdobytky.

Film Erotikon není jen o provokativních scénách, ale i o tématech své doby. O vztazích, emancipaci, modernosti a tradici. Která z těch vrstev byla pro vás při komponování nejživější? A co jste chtěla, aby divák skrze tu hudbu opravdu pocítil?

Asi ty vztahové záležitosti a to, jak je film emočně nabitý, to mi přišlo nejnosnější.