Nemlčet o zlu. Nejdémoničtější ze zpěvaček Diamanda Galás v portrétu Pavla Klusáka

Z jejích nahrávek od baudelairovského debutu The Litanies of Satan (1982) přes „morovou“ trilogii alb Maska červené smrti až k snímkům vydaným nyní na prahu zpěvaččiny sedmdesátky sestavil Pavel Klusák playlist a komentuje ho Diamandiným portrétem. Publikum dává od počátku 80. let najevo respekt k její odvaze učinit ze svého těla nástroj pro radikální zvuk, vydat se všanc intenzivními emocemi včetně beznaděje, děsu, hněvu. Někdy bylo nesnadné rozlišit, jestli chce být heretičkou jen pro konzervativní, příliš úzce a nemoderně chápané křesťanství, nebo zda se do zkoumání temných stavů a zavržených bytostí pouští se vším všudy.

Pokud dílo Diamandy Galás přežívá a má silné vyznění i dnes, potom je to i proto, že se stalo zásadní součástí kulturní reakce na epidemii AIDS v USA v 80. a 90. letech. V Americe tehdy stála na jedné straně společenská a politická lhostejnost, která vedla ke stigmatizaci nemocných. Mluvilo se o „božím trestu“ vůči queer osobám a moru gayů. Umělecká scéna reagovala na krizi velmi výrazně, postavila se na stranu bourání tabu a dokumentace lidské ztráty: vedle dramatika Tonyho Kushnera, výtvarníka Keitha Haringa a filozofky Susan Sontag to byla právě Diamanda Galás. Její tvorba má po dekády rozměry kontroverze a provokace: především je však hluboce lidská a skrze tematizaci zla stojí na straně solidarity, soucítění, dějinné paměti a umělecké povinnosti nemlčet o bezpráví.