Nemilovaní. Skvělý film Andreje Zvjaginceva ukazuje, proč se nemáme rádi a proč má smysl chodit do kina

11. říjen 2017
Z filmu Nemilovaní, režie Andrej Zvjagincev

Film žije! Film existuje! Na první přečtení jde o absurdní zvolání filmového fanouška, který po dlouhé době viděl v kině něco, co s ním takříkajíc praštilo o zem; co s ním zacloumalo a na celé dny mu zaměstnalo mysl. Šlo o film Andreje Zvjaginceva Nemilovaní, který letos vyhrál cenu poroty na letošním festivalu v Cannes a v úterý získal zvláštní uznání poroty tuzemské přehlídky Be2Can.

Jistě, může jít o dobrý film, ale proč tak patetická zvolání v době, která je filmem či vizuální kulturou přeplněna, takže jen blázen může podobnými zvoláními veřejně pochybovat o tom, že film nežije, či dokonce, považte, zemřel?

Přesto má podobné zvolání opodstatnění, jako hyperbola čili přehánění slouží k tomu, co vládne dnešnímu světu: chce přitáhnout pozornost, vyvolat odpor či zvědavost, každopádně − alespoň v této novinové formě − přitáhnout čtenáře k debatě nad tím, co film je, co přináší, co může či má nést a proč se filmy tak často stávají pouhou "obrázkovou literaturou" či "podívanou", přičemž se s filmem či obrazem a jejich sémiotickými možnostmi zásadně míjejí.

Nemilovaní
Režie: Andrej Zvjagincev
Film Europe, česká distribuční premiéra 18. ledna, snímek je v těchto dnech k vidění v rámci festivalu Be2Can.

Zvjagincevův film nechť nám slouží jako příklad komplexnosti výpovědí obrazů, která v žádném případě nespočívá v narativní syntaxi či vypravěčském drajvu, ale je výsledkem multimediální souhry všeho, co jsou obrazy a jejich montáž schopny vyjevit.

Centrální je mnohovrstevnatost Zvjagincevova díla, jež je v jedné rovině stručným vyprávěním o rozvodu jednoho manželství, jehož obětí se stává dítě, v jiné svědectvím o vyprázdnění vztahů v bezdotykové době dotykových obrazovek, v další uměleckým pojednáním o magnetismu místa a jeho ztrácení.

Nemilovaní, v originále nesoucí jméno Něljubov, tedy Neláska, jsou ale nejvýsostnějším filmovým zachycením nelásky, která proniká prostředí moderních společností a stává se rozkladným a destabilizačním prvkem.

Zatímco rakouský režisér Michael Haneke ve filmu L'Amour filmově zviditelnil neuchopitelnou propastnost pojmu láska, ruský filmař Andrej Zvjagincev vytváří antitezi Hanekeho filmu, v níž v obrazech a v prostorách mezi nimi protéká živel nelásky, jenž plní roli zvláštního maziva bezcitného společenského stroje (což není moralistní výzva, nýbrž konstatování mizení citlivosti z pozdního moderního světa). Je-li smyslem umění ukazovat něco, co je jinak neviditelné, Nemilovaným se to daří od počátku do konce.

Kinematografický prostor se tu buduje pozvolna a vcelku nenápadně, obrazy rostou ze situací, nikoliv z připravených point a vyznění, jak kdysi přesně požadoval Zvjagincevův guru Tarkovskij.

Obrazy neustále hranici obrazu překračují k dalším obrazům a k celku filmu. Je to ostrý protiklad zejména k současné české kinematografii, která už od začátku 90. let roste z učebnicové představy uzavřených scén, jakýchsi gagů či mikrofilmů s pointou, jež hrají samy za sebe a smysl v celku získávají jen tím, že jsou včas a vhodně zařazeny do vlaku vyprávění.

Dnes začíná festival Be2Can. Přiváží Zlatou palmu, Zlatého medvěda a Zlatého lva

03630074.jpeg

Filmový festival Be2Can letos v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě a Zlíně promítne vítěze z Cannes, Berlinale i Benátek. Těmi jsou: snímek britského veterána sociálně uvědomělých dramat Kena Loache nazvaný Já, Daniel Blake, dokument Fuocoammare: Požár na moři Itala Gianfranca Rosiho a venezuelskomexické drama Zdaleka. Ačkoliv má festival v názvu číslovku dva, hlavním grafickým motivem letošního ročníku je tedy trojka. Promítat se bude taky třeba německá (ne)komedie Toni Erdmann, která v Karlových Varech nadchla většinu českých filmových kritiků. Kromě samotných filmů mohou diváci počítat s odbornými úvody a doprovodným programem, včetně přednášek a diskuzí ve festivalovém centru pražského kina Lucerna. Jedním z nejlepších večírků bude zaručeně závěrečná party, která se bude otřásat tučným eklektickým soundtrackem k filmu American Honey režisérky Andrey Arnold. Večer otevřou lokální trap lord DJs tvprodukt & Yeezy Heisenberg, hlavní hvězdou pak bude talentovaný domácí producent Aid Kid. Podrobnosti o doprovodném programu najdete tu.


Pak je také možné, že český film si pamatujete jako série hlášek, případně vytržených situací, zatímco Zvjagincevovi Nemilovaní se takto v hlavě rozstříhat nedají a nelze je překousnout v polovině ani nikde na začátku.
Film

Film Nemilovaní je čirá kontinuita. Střihové švy prakticky neexistují, jakkoliv se tu samozřejmě stříhá, ale vnější znak střihu nikdy nepřebije vnitřní souvislost filmu. Dalo by se to říct i jinak: jakkoliv je film sestaven z obrazů, to hlavní pojivo je nakonec v mezerách mezi nimi, někde tam, kam se dostáváme, když o obrazech a jejich napojeních přemýšlíme, přesněji, když se nám k myšlence jako kumulovaná realita seběhnou.

Čtěte takéReflexe. Film! Recenze filmů a klíčová témata současné kinematografie v diskusi

Co přesně se ale zobrazuje v mezerách Zvjagincevova filmu? Není to nic jiného než ona "neláska", kterou chtěl film zpřítomnit, nikoliv o ní pouze filmově vyprávět.

Závěrečné i úvodní záběry inertní přírody (stromy a vodní plocha, realita a zrcadlo), které jako by Zvjagincev citoval z nějaké knihy Cormaca McCarthyho, pak připomínají, že zobrazená neláska je vlastně velmi přirozená, zatímco její opak, hanekeovská láska, je kulturní, řekněme, lidská.

Lidé se v nelásce vracejí k přírodě a co je stopa lidská proti tíhnutí k "věčnosti" přírody. Snad jenom ve věčnosti filmu se jí můžeme rovnat…

Psáno pro Hospodářské noviny