Německý portrét kolem r. 1500: Dürer, Cranach, Holbein

13. říjen 2011

Milovníci umění renesance si na své určitě přijdou v mnichovské galerii „Hypo-Kunsthalle“, kam se z Vídně přesunula expozice 170 portrétů od renesančních malířů z německých zemí Dürera, Cranacha staršího a Hanse Holbeina mladšího.

Expozice podává komplexní umělecký odkaz nejvýraznějšího německého umělce přelomu 15. a 16. století a díla řady jeho nejslavnějších vrstevníků a následovníků.

Mistrovská díla sochařského umění, numizmatiky, grafiky i kresby kolem roku 1500, kdy se do centra umělecké pozornosti dostal člověk. To nabízí expozice, která vznikla ve spolupráci s vídeňským Uměleckohistorickým muzeem a která si pod lupu bere významnou kapitolu v dějinách německé a středoevropské renesance. Vůbec poprvé v takovém rozsahu vzdává hold portrétu ve staroněmeckém umění a třem nejvýznamnějším malířům, kteří se na počátku 16. století intenzivně zabývali portrétním uměním: Dürer v Norimberku a Benátkách, Cranach v Sasku a Holbein ve Švýcarsku a v Anglii. Expozici lze proto přirovnat k toulkám středoevropskou historií.

Zatímco ve středověku se umění soustředilo na náboženská, biblická a mytologická témata, na přelomu k novověku se do popředí zájmu dostává lidské individuum. Vznikl myšlenkový svět humanismu a reformace, který podtrhl hodnotu individuality. O této době podávají svědectví právě portréty, na kterých byli zobrazeni nejenom zámožní občané, ale také mniši, řemeslníci či sedláci. Malíři se kolem roku 1500 stávají objeviteli lidí, jejich zobrazení se čím dál víc přibližovalo skutečnosti. Portrétovaný měl být představen takovým, jakým byl, bez příkras, což neskýtalo pokaždé hezký pohled. Pro umělce byla ovšem důležitá autentičnost, malování bez retušování odkrývalo i charakter, z portrétu šlo proto vyčíst například moudrost, hloupost, jemnocit či brutalitu. Mistři štětce zachytili například i skepsi, která se zračí v očích Dürerova otce, aroganci mladého obchodníka nebo strach třetí ženy Heinricha VIII. či bezstarostnost tří saských princezen.

Zatímco Dürer maloval zámožné a významné lidi, Cranach upřednostňoval ve výrazu jednoduchost a skromnost. Holbein šel zase se zobrazováním věrných originálů tak daleko, že se nám jeho figury jeví doslova na dosah ruky.

Největším magnetem výstavy je soubor děl Albrechta Dürera, které namaloval v době svého benátského pobytu. Tento německý malíř a grafik je často nazýván Leonardem da Vincim zaalpské renesance. Není divu. Vždyť je autorem rozsáhlého díla, které čítá více než tisíc kreseb, přes sto leptů, dřevořezů a maleb, ale také desítek črt a anatomických návrhů. Byl to právě Albrecht Dürer, který jako první zacházel s autoportrétem jako se samostatným výtvarným žánrem. Jako vůbec první v německém prostředí také kreslil črty podle živých modelů a věnoval se rovněž vědeckému výkladu prací. Na mnichovské výstavě jsou k vidění jeho nejslavnější plátna, jako Portrét mladé Benátčanky a některé z mnoha Dürerových autoportrétů.

Pozoruhodná přehlídka sice zaostřuje na portrétní umění německy mluvících zemí, osobní styl umělců i regionální odlišnosti, díky nástupu Habsburků na český trůn ale zahrnuje i díla neznámých českých mistrů. Nejméně čtyři exponáty jsou velmi pravděpodobně dílem českých malířů. Vídeňští spoluorganizátoři připustili možnost, že jeden z vůbec nejstarších středověkých portrétů v podobě deskového obrazu, který zachycuje rakouského arcivévodu Rudolfa IV., mohl vzniknout v dílně pražského malíře.

Výstava v mnichovské galerii nadace podporující kulturu a umění je k vidění do 15. ledna 2012. Některé obrazy Cranacha nebo Dürerův portrér „Elsbeth Tucher“ zná nejenom většina Němců. V nedávné minulosti se totiž hrdinové portrétů objevili na západoněmeckých bankovkách různé hodnoty. Kdo by doma ještě našel v kasičce či pod matrací starou dobrou německou marku, můžete s ní dokonce i zaplatit vstupné.

autor: zis
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.