Některé opery znám díky přípravě titulků dodnes nazpaměť, říká Josefina Panenková. Dnes je duší archivu Národního divadla
Prozatím celou profesní kariéru věnovala Josefina Panenková práci v Národním divadle. Nepůsobí v něm však jako herečka, nýbrž jako vedoucí Divadelního archivu. Zúročuje tak detailní znalosti operního i baletního repertoáru, ke kterému měla díky zázemí odmala blízko – dědeček byl slavný pianista, otec zase operní pěvec a dramaturg. Ve Vizitce s ní ale Daniel Jäger mluvil třeba i o tom, co obnáší práce operní titulkářky.
Josefina Panenková se narodila do světa hudby, divadla a výtvarného umění. Už jako dítě chodila do Rudolfina na koncerty svého dědečka Jana Panenky, zadním vchodem doprovázela do českobudějovického Jihočeského divadla tatínka, operního pěvce a později dramaturga, a na kunsthistorických večírcích poslouchala diskuse, které se svými kolegy vedla maminka. „Rodiče i prarodiče mě naučili vnímat zaujetí pro obor,“ shrnuje, jaké stopy v ní zanechalo specifické dětství.
Když se v šestnácti přestěhovali do Prahy, kde otec dostal práci operního dramaturga v Národním divadle, smutek ze ztráty jihočeských přátel zaháněla pomáháním matce s přípravami velké výstavy Rudolf II. a jeho doba a pak také pobytem v divadle. Tehdy prý viděla všechna operní představení, která měl otec na starosti.
Záhy získala brigádu spočívající v promítání operních titulků. „Pro mě jakožto pro obsluhu titulkovacímu zařízení to znamenalo hlavně přijít včas a neprošvihnout začátek,“ konstatuje. Při práci, u které zůstala nakonec přes deset let, uplatnila také roky strávené hraním na klavír. Titulkář totiž musí dobře znát noty, aby dokázal číst z klavírních výtahů. Přes tuto praxi, podpořenou dlouholetým zájmem o balet a také znalostí divadelního repertoáru, se dostala k práci asistentky operní dramaturgie. Jak dodává, díky prací s titulky zná některé opery dodnes v podstatě nazpaměť.
Znalost repertoáru, ale i struktur Národního divadla později Josefině Panenkové vynesla místo v marketingu. Pyšná je zejména na projekt výtvarných diářů – papírových kalendářů, které zdobily archivní dokumenty spojené s Národním divadlem.
Práce v archivu Národního divadla, jehož divadelní část vede a kde nyní působí pátým rokem, pro ni byla tak vlastně jen logickým vyústěním putování touto institucí, kde je, jak říká, v současné době uložen v přepočtu zhruba kilometr a půl materiálů.
Na práci v areálu na Anenském náměstí si cení genia loci a na to napojený zvláštní klid, ale také třeba možnosti probírat se vzácnými a cennými divadelními cedulemi. „Kolega říká, že kdyby neměly metr krát metr, bral by si je večer s sebou domů do postele,“ usmívá se Josefina Panenková. V současné době má velkou radost z třídění osobního archivu české herečky Marie Tomášové, držitelky Thálie za celoživotní mistrovství v oblasti činoherního herectví.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.