Někdy jsem v duchu srovnával naše slovesné umělce s velkými představiteli literatury světové, říká Stanislav Sousedík

„U nás studentů bývaly hodiny ‚školní četby‘ oblíbené,“ vzpomíná katolický filozof prof. Stanislav Sousedík, „konávaly se v sobotu, nebylo na ně třeba přípravy a také se z probrané látky nezkoušelo.“ V úvodu svého knižního vyznání se vrací o osmdesát let zpět ke gymnaziální četbě a zvláště k Legendě o sv. Prokopu od Jaroslava Vrchlického. Zadruhé jej celoživotně oslovuje filozofická bizarerie Karla Matěje Čapka-Choda Psychologie bez duše. Považuje Čapka-Choda za nejhlubšího českého romanopisce a za našeho F. M. Dostojevského, podobně jako Ignáta Herrmanna za našeho Charlese Dickense. A třetí jeho dlouhodobě oblíbenou knihou, kterou čte ve stáří téměř každý den, je básnická sbírka Viktora Dyka Devátá vlna. „Milovaná žena mi zemřela, naše děti již dávno odešly za svými vlastními osudy, staří přátelé zmizeli za obzorem. Zestárl jsem a osaměl. A v té mé nynější situaci je mi Dykova Devátá vlna, jejíž nostalgii čím dále lépe rozumím, milovaným průvodcem.“