Nejsem typ na terapeutický kroužek. Problematické momenty ale dokážu zpracovat skrz své obrazy, říká Jakub Janovský
„Snažím se řešit jednoduché věci, které nás obklopují. Vztahy, které žijeme, a momenty, se kterými se jako lidé identifikujeme. A je to nevyčerpatelné téma,“ přibližuje obsah svých obrazů, kreseb a videí absolvent AVU Jakub Janovský. Za sebou má velkou výstavu v Alšově jihočeské galerii a před sebou zápisník s dalšími nápady. Jak přemýšlí o jejich výsledné podobě? I o tom mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.
Když se Jakub Janovský poprvé ocitl v místě své aktuální výstavy, tedy ve sklepě pardubické galerie Art Space NOV, vzpomněl si na film Ulricha Seidla s názvem Ve sklepě. „Věnoval se vzpomínkám, často dost obskurním sbírkám čehosi, které si lidé ve sklepech uchovávají. A tak nás napadlo, že bychom výstavu mohli pojmenovat Jakub Janovský/Ve sklepě. Může v tom být i odkaz na jakousi osobní torturu. Anebo na ty schované předměty,“ říká. Hledat, co do svých obrazů schoval právě Janovský, je zábavná, ale také trochu strašidelná aktivita: vidíme děti hrající si v kulisách strohého sídliště nebo bezprizorně postávající před sušákem na prádlo, ze kterého visí provazy se smyčkou. Obklopuje je postapokalyptické sídliště, bezčasí, nejistota, ale i naivita a křehkost.
Sídliště, má láska
Na jihlavské panelákové dětství na přelomu 80. a 90. let ovšem Janovský vzpomíná rád, dodnes má v oblibě tamní infrastrukturu, sídlištní prolézačky a volný prostor mezi domy. Zároveň si v sobě z té doby nese momenty odrážející temnější situace vyplývající z nedobrého vztahu mezi rodiči. Promluvil o nich v souvislosti se svou oblíbenou skladbou od kapely Psychic TV. „Vztahy mezi mámou a tátou nebyly ideální, a to se do dětského života propíše. Někdo to ze své mysli vytěsní, někdo to dál zpracovává. Já moc nejsem typ na terapeutický kroužek, ale skrz svou práci, respektive opakované prožití momentu, jsem schopen se s lecčím vyrovnat,“ říká.
V červnu Jakubovi Janovskému skončila v Alšově jihočeské galerii retrospektivní výstava Betonová zahrada (název vypůjčený ze slavného románu Iana McEwana odkazuje ovšem výhradně k betonové džungli a změti příběhů v Janovského obrazech). Autor se na ní představil zejména coby malíř. Na současné pardubické výstavě pak výrazně víc pracuje se sochou a také s videem. Jak ve Vizitce řekl, po dalších médiích sahá proto, aby zesílil celkové vyznění nápadu a myšlenky. „Výstavy lidí, kteří využívali média ke svému prospěchu a větší celistvosti názoru, jsem měl vždycky rád,“ říká a za příklad dává někdejší německou přehlídku jihoamerického výtvarníka a kreslíře Williama Kentridge, který dostal k dispozici celé muzeum antických soch. Prostor si ovšem po svém přetvořil v jakousi uměleckou laboratoř. „Byl to pro mě silný impulz k tomu, že kresba se dá rozvíjet. Že nemá hranice.“ O využití kresby, kterou stále vnímá jako naprosto zásadní médium pro skicování nápadů, ostatně mluvil ve Vizitce detailně, a zmínil i svou minulost spjatou s kreslením v nejrůznějších ruinách a opuštěných domech.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha. O tragickém míjení povah, srdcí i nenaplněných snů
-
Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet. Rozhlasová premiéra příhod dvou pařížských písařů
-
David Lynch, Kristine McKennová: Místo snění. Výběr z knihy o životě a díle geniálního režiséra
-
Benzína Dehtov. Ondřej Vetchý a Václav Neužil v Pýchově černé komedii o životě hrou a hře o život
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
