To nejlepší na konec? Tři roky od vydání Heideggerových Černých sešitů

13. listopad 2017
Martin Heidegger

Před třemi lety vyšly Heideggerovy Černé sešity. Martin Heidegger to tak sám určil: jeho černě vázané „deníky myslitele“ vyjdou na závěr jeho sebraných spisů. Svým příznivcům tak připravil nemilé překvapení.

Petr Šourek:

Zavolali jsme filozofovi Dieterovi Thomä, který Heideggera dlouhá léta kritizuje, jeho kritika však není paušální… Říkám to správně, pane Thomä?

Dieter Thomä:

Ano, dá se to tak říct.

Petr Šourek:

Mnozí se divili, proč jsou Černé sešity zařazeny na závěr souborného vydání Heideggerova díla. Jaký mohl mít Martin Heidegger důvod, že je určil vydat až na konci? Váš učitel Rainer Marten na to briskně odpověděl: To nejlepší na konec.

(Dieter Thomä se směje.)

Sdílíte jeho hodnocení?

Dieter Thomä:

To myslel Rainer Marten zcela nepochybně ironicky, protože Černé sešity nejsou v žádném případě to nejlepší, nýbrž naopak to nejhorší, co Martin Heidegger napsal, i filozoficky to nejhorší.

Nicméně pořadí vydávání Heideggerových sebraných spisů má jistou dramaturgii. Heidegger chtěl nejdřív zveřejnit texty, ve kterých obecně interpretuje modernu a moderní filozofii, a tím si vytvořit „neutrální“ půdu, jako že mu jde pouze o filozofii.

Přitom Heidegger vždy sledoval užší propojení mezi filozofií a životem, mezi svou filozofií a politikou, než si mnozí heideggeriáni byli ochotni připustit. Heideggerovu snahu uplatnit svou filozofii se vždycky snažili zamaskovat bytím, řečí a tak podobně. 

Heidegger však chtěl, až se vytvoří tento obecně filozofický základ, aby veřejnost spatřila jasné politické kontury jeho filozofického podniku. Představoval si, že veřejnost bude v době vydání Černých sešitů na závěr sebraných spisů už dobře připravena a přijme antisemitské i další jeho poznámky. Veřejnost tedy skutečně zareagovala, ale ne tak, jak si to Heidegger představoval.

Petr Šourek:

Řekl jste, že Černé sešity jsou to nejhorší, co Heidegger kdy napsal. Čím se vyznačují? Jak jsou napsané?

Dieter Thomä:

Černé sešity jsou neskutečně únavná a frustrující četba, a to i bez ohledu na antisemitské poznámky, které vás dorazí. Černé sešity mohl klidně z větší části napsat počítač. Stačilo by, kdybychom počítači zadali, aby automaticky tvořil věty se superlativy a s použitím slova totéž. Když člověk odebere věty se superlativy a věty obsahující slovo totéž, odpadne rázem skoro čtvrtina textu Černých sešitů.

Heidegger například tvrdí, že Hegel a Nietzsche jsou stejní, Wagnerův Lohengrin a tanky jsou stejné, liberalismus a komunismus jsou stejné; všechno je totéž, to samé, stejné. Toto systematické glajchšaltování má v sobě něco neuvěřitelně únavného. A navíc se za ním skrývá centrální motiv známý i odjinud z Heideggerovy filozofie: Heidegger shlíží na tento svět z jakéhosi vyššího místa, a svrchu tak sleduje, jak se všechno nivelizuje. Člověk má přitom v první chvíli dojem, že si Heidegger zoufá nad všeobecnou nivelizací tohoto světa, ale ve skutečnosti je to sám Heidegger, kdo vše nivelizuje nebo, jak tomu říkali sami nacisté: glajchšaltuje.

V kontrastu k šedi, kterou sám vytvořil, pak Heidegger konstruuje speciální místo pro svou filozofii. To pak vyjadřuje slovy jako “nový, druhý, jiný začátek”, “obrat” a podobně. V Černých sešitech svou filozofii, svůj úkol vyzdvihuje pomocí superlativů. Nestačí mu říct pravdu, Heidegger musí říct nejpravdivější pravdu.

Petr Šourek:

Kam tím míří? Rýsuje se pro Heideggera nějaká spása? Vystupuje Heidegger jako chiliasta?

Dieter Thomä:

Ano, jde zcela jasně o spásu, o dějinný obrat, který Heidegger očekává od Němců. Tedy původně očekával spásu od nacistů, ale v Černých sešitech, které psal od začátku třicátých let až do poválečné doby, se naděje v nacistickou spásu vzdává a píše, že nový začátek se musí posunout o dvě stě, tři sta let.

Fritz Heidegger píše svému bratrovi Martinovi 3. dubna 1933:

Nevím, jestli se mi to jenom zdá, ale když vidím Hitlera na čerstvých fotografiích: jeho pohled a postoje, připomíná mi tebe. A už jen ta podobnost s tebou mě vede k závěru, že Hitler je výjimečný chlapík.
Fritz Heidegger píše svému bratrovi Martinovi 3. dubna 1933

Dieter Thomä:

U Heideggera nacházíme strašlivou směs filozofie a doktríny. Například když kritizuje metafyziku, tedy Hegela a Descartese – a leccos z toho, co kritizuje, zejména u Descartese, si jistě zaslouží další debatu, ale pak Heidegger svou kritiku (která je přinejmenším zčásti založená na argumentaci) sám shodí tím, že Descartes je francouzské myšlení, francouzské myšlení je racionalismus, utilitarismus je zase anglické myšlení. Francouzské i anglické myšlení potom prezentuje jako úpadkové, proti nimž stojí německé myšlení.

Německé myšlení je pak prakticky totožné s Heideggerovým myšlením, protože neexistuje nikdo němečtější než Heidegger. Nebo rovnou ten nejněmečtější myslitel; abychom to řekli ve stylu Černých sešitů superlativem. To Heidegger sice nepíše, ale to by byl jeho sen – být  nejněmečtější ze všech Němců.

Petr Šourek:

Nebo i nejřečtější ze všech...

Dieter Thomä:

Přesně tak, Heidegger chce být řečtější než Řekové, aby tím naplnil onen velký epochální přechod pravdy od Řeků k Němcům.

Citát z Heideggera:

“Řecká pojmenování to hypokeimenon, ta symbebékota, hé hypostasis nejsou žádná náhodná slova. Promlouvá jimi, co se už nedá ukázat: základní řecká zkušenost bytí jsoucího jako přítomnosti.  Nicméně tato určení poslouží později při vzniku dnes převládajícího výkladu věcnosti věci a západního chápaní bytí jsoucího.

Tento západní výklad bytí jsoucího začíná převzetím řeckých pojmenování do římskolatinského myšlení. Z řeckého hypokeimenon se stane latinské subjectum, z řecké hypostasis latinská substantia, z řeckého symbebékos latinský accidens.

Tento překlad do latiny nezůstane bez následků, jak si mnozí dodnes myslí. Naopak: za zdánlivě doslovným překladem, který se snaží uchovávat původní smysl slov, se skrývá převod řecké zkušenosti do odlišného způsobu myšlení. Římské myšlení přebírá řecká slova bez toho, že by mělo stejně původní zkušenost toho, co ta slova znamenají, přejímá je bez toho původního řeckého ve slově. Tímto překladem z řečtiny do latiny začíná vykořeněnost západního myšlení, které tak ztrácí svou půdu pod nohama.”

Martin Heidegger, Původ uměleckého díla (1935)

Petr Šourek:

Vy jste, pane Thomä, při četbě Černých sešitů konstatoval, že Heideggerův antisemitismus nabývá na síle ve chvíli, kdy jeho nadšení pro nacionální socialismus ochládá. Proč je tento protipohyb a jeho načasování tak důležité?

Dieter Thomä:

Ano, to je je jeden z nejpozoruhodnějších výsledků pečlivé četby Černých sešitů.

Židé se totiž nevyskytují ani Heideggerových štvavých projevech z roku 1933. Heidegger tehdy sice mluvil o malomyslných lidech, kteří se nechtějí zapojit do národního vzmachu, ale to by zrovna tak dobře mohli být třeba komunisté nebo katolíci, kteří se s nacisty nepaktovali. 

Heidegger byl habituální antisemita jako soukromá osoba, ale jako filozof se o téma Židů nezajímal. Pak to u něj ale náhle propuká.

Proč tak najednou? Nejsrozumitelnější vysvětlení je následující. Jako nacionální socialista v letech 1933/34 se Heidegger vůbec nechtěl vyhraňovat proti nepřátelům. Dokonce se proti tomu ohrazuje – proti fixaci na nepřátele. Heidegger se nechce vymezovat vůči nepřátelům, chce naopak najít, co je jeho nejvlastnější. A své nejvlastnější člověk najde tak, že se koncentruje výhradně sám na sebe, čerpá jen ze sebe a vůbec se nestará o kohokoli druhého, jenom o to, aby jako Heidegger pozvedl čisté němectví.

Heidegger se ve třiatřicátém shlíží ve velikosti čistého němectví a dá se říct, že Židé mu ani nestojí za řeč, mluvit o nich konkrétně by byla škoda slov, hrají pro něj jen okrajovou roli.

V jednom momentu ale Heidegger vidí, že nacismus nepřináší vytouženou spásu Západu, a teprve v této chvíli, kdy je Heidegger frustrovaný vývojem nacionálního socialismu, znovu hledá, v čem to vězí. A tehdy konstatuje, že svět ovládá to, čemu říká technika nebo také počtářství, a právě toto přízemní počtářství brání světu v rozletu, bere dech vzmachu a nadšení. Počtářská obsese techniky brání všemu tomu nejvlastnějšímu, nejpravdivějšímu a nejsilnějšímu započít spásu světa.

A pak je otázka, kdo tedy drží svět v kleštích, kdo ho manipuluje tak, že se nenaplňuje vlastní poslání dějin, že nepřichází velký obrat k dobru a pravdě. Až když tedy frustrovaný Heidegger snímá s podstavce své hrdiny – nacisty, teprve tehdy se začíná starat o nepřátele. Z té doby byly už dřív známy jeho výroky o amerikanismu, a ve stejné době, v letech 1938, 39, 40 dochází Heidegger v Černých sešitech k poznání, že těmi pány světa jsou Židé a jsou to právě oni, kdo se postarají o jeho zničení.

Petr Šourek:

Heidegger vypráví dějiny spásy. Nacisté teď opět patří na odvrácenou stranu osudu. A teď by měla přijít záchrana…

Dieter Thomä:

Ještě předtím přijde absolutní noc. Soumrak a noc celého světa, jak říká Heidegger, průchod naprostou zkázou. A právě to je dějinná úloha, kterou Heidegger přisoudil Židům. Podle mě Heidegger vidí Židy jako správce konkurzní podstaty. Moderna zkrachovala a teď přicházejí Židé jako konkurzní správci, kteří rozprodají zbytek a dokonají dílo zkázy. 

Otázka, jakou roli hraje světové židovstvo, není otázka rasistická, nýbrž metafyzická. Ptáme se, jaký druh lidí – lidí zcela zbavených vazeb – může převzít světodějný úkol vykořenit všechno jsoucí z bytí.
Martin Heidegger, Černé sešity/ Überlegungen XII-XV (GA 96)

Petr Šourek:

Vy, pane Thomä, nespojujete Heideggerův antisemitismus jen s tím, co bylo před Černými sešity, třeba Bytí a čas, jak to dělá většina ostatních, nýbrž také s tím, co Heidegger bude psát až po válce. Říkáte, že v pozdější, poválečné Heideggerově kritice techniky se odráží Heideggerův antisemitismus.

Dieter Thomä:

Ano. Zabývám se Heideggerem už desítky let a celou tu dobu mi vadilo, jak benevolentně se komentuje Heideggerova kritika techniky, kterou formuloval v padesátých letech. Většina komentátorů pod dojmem posledního technologického vývoje říká, že to, co tvrdí Heidegger, je pochopitelné. Přijímají tedy Heideggerovu tezi, že moderní technikou se člověk sám zříká kontroly nad sebou.

Vypadalo to, že si Heidegger po válce našel téma, které rezonuje, a skutečně reakce na jeho kritiku techniky byla pozitivní, a to z nejrůznějších směrů.

Teď jsme ale z Černých sešitů zjistili, že přesně na těch místech, kde Heidegger po válce, v padesátých letech mluví o zkáze, kterou přináší technika, o tom, jak se člověk sám zbavuje kontroly nad sebou samým, o tom, že jsme zajatci počtů, tak tedy  ve stejném kontextu v Černých sešitech v roce 1940 dodává, že za tímto zkázným rozvojem techniky stojí Židé.

Heideggerova poválečná kritika techniky tak dostává krvavou příchuť, protože se už nejedná o nějaké anonymní šíření techniky, který by Heidegger kritizoval, nýbrž svou kritikou techniky Heidegger napadá Židy, kteří jsou podle něj za šíření techniky odpovědní, protože Židé nedokáží nic jiného než počítat. To je samozřejmě prastaré antisemitské klišé “Židé a peníze”. Za tímto počtářstvím, vypočítavostí moderní techniky tedy podle Heideggera stojí Židé.

Této implicitní souvislosti si lidé u poválečného Heideggera dřív nevšimli. Já jsem si jí také nevšiml, když jsem jako student četl třeba jeho Tázání po podstatě techniky, ale už tehdy mi vadilo, jak schematická Heideggerova kritika techniky je: nejdřív subjekt získá kontrolu nad sebou samým a tu mu pak vezmou stroje. Takové schéma vám nic moc analyzovat nepomůže, a když se teď ještě z Černých sešitů navíc dozvídáme, že za tímto schématem se skrývá dělení na nepřátelské Židy a čistě smýšlející Němce, pak to pozdní Heideggerovu filozofii těžce poškozuje.

Vodní elektrárna stojí v proudu Rýna. Odebírá tlak vody, který dodává turbínám, které ho odebírájí a roztáčejí kola elekrárny, která vyrábí a dodává proud rozvodně, odkud jde k odběratelům elektřiny. V tomto řetězci dodávek a odběru elektrického proudu, se také proud Rýna jeví jako něco určeného k dodávce a odběru. Vodní elektrárna na Rýně už není postavena jako starý dřevěný most, který staletí spojuje břeh s břehem. Rýn je teď doslova zabudován do elektrárny. Ze své podstaty dělá vodní elekrárna z proudu Rýna to, čím dnes je: dodavatelem vodního tlaku. Pokusme se zachytit obludné rozměry tohoto podniku, byť jen zpovzdálí, když srovnáme, jak zní “Rýn - váš dodavatel energie” a jak zazní “Rýn” ve stejnojmenném hymnu Hölderlinově. Někdo jistě namítne: Rýn ale přece zůstává a proudí krajinou… Možná, snad, ale jak? Už jen jako cíl cestovní kanceláře, která k němu na objednávku dováží turisty. Rýn – dodadavatel zážitků pro dodavatele turistů.

Martin Heidegger, Tázání po podstatě techniky (1954)

Petr Šourek:

Je to už pár let, už 3 roky, co se zveřejnily Černé sešity. Co se za ty tři roky změnilo? 

Dieter Thomä:

Změnilo se velmi mnoho.

Spousta filozofů, kteří už před publikováním Černých sešitů o Hedeggerovi nechtěli vůbec nic slyšet – analytičtí filozofové, logici, racionalisté a podobně – tak ti se samozřejmě ve svém nezájmu o Heideggera cítí potvzeni. To je první a největší skupina. Teď mají dodatečný morální argument, proč se Heideggerem nezabývat.

Já morální odsouzení Heideggera považuji za naprosto správné, přesto je podle mě problematické, když se na základě Heideggerova morálního selhání odepisuje celá jeho filozofie.

Je těžké myslet intelektuální dějiny dvacátého století bez obrovského vlivu, který měl Heidegger na spousty myslitelů – od Sartra k Foucaultovi, od Arendtové k Lévinasovi. A navíc Heideggerovi žáci předkládají zajímavé argumenty, kterými navazují na argumentaci svého učitele. Proto odepsat Heideggera filozoficky na základě morálního selhání považuji přinejmenším za problematické. 

Druhá skupina jsou Heideggerovi kritici – hlavní mezi nimi je Emmanuel Faye ve Francii, kteří říkají, že Heideggera nelze dál číst jako filozofa, nýbrž už jen jako historický dokument k nacismu. Navenek to vypadá skoro stejně jako ta první skupina, která se o Heideggera vůbec nestará, ale podstatný rozdíl je v tom, že Faye píše jednu knihu o Heideggerovi za druhou a otevřel si do jisté míry s Heideggerem krám; sice negativně, ale vlastně se tak dál drží Heideggera.

Třetí skupina jsou ti, kteří si z Heideggera berou to, co je právě zajímá. Tento přístup je sice i nadále možné praktikovat, ale po Černých sešitech je to zase o stupeň těžší. Člověk musí velice pozorně koukat, jak to, co si z Heideggera bere, souvisí s dalšími složkami Heideggerova myšlení. Já jsem o tom už zmínil na příkladu Heideggerovy kritiky techniky, ve které se skrývá jeho antisemitismus.

A pak tu máme čtvrtou skupinu těch, kteří dříve byli heideggeriáni, a to je velmi zajímavé: protože dnes už žádní heideggeriáni neexistují. (Smích.)

Všichni ti, kteří dříve bývali zcela jasně heideggeriány, dnes říkají, ne ne ne, vždycky jsme ho viděli kriticky a mysleli jsme samostatně. Přitom byli na Heideggera absolutně fixovaní. Ti to mají dneska hodně těžké – i když nemyslím, že zaslouží zvláštní lítost – musejí se konečně osamostatnit a ukázat, jak dokáží s Heideggerem dál pracovat. To se zvlášť týká amerických heideggeriánů, kteří se vždycky radují, že si mohou uspořádat nějakou tu konferenci o Heideggerovi a dělat, jako by se nic nestalo.

Z němčiny, včetně citátů bratří Heideggerů přeložil Petr Šourek.

Autoři:Petr Šourek, Petr Fischer