Nejlepší filmová kritika i videoesejistika čelí povrchnosti internetové doby

26. leden 2018
Video-esej  od autora jménem Kogonada

Co dokážou video eseje a kteří jejich autoři stojí nejvíc za pozornost? Čemu dnes musí čelit domácí i světová filmová kritika?

Filmová kritika je v (setrvalé) krizi. Tradiční média – a v jejich rámci především filmoví kritici a další členové kulturních rubrik, dnes už spíše externí přispěvatelé – oslabují. Za recenzi jsou dnes mj. pod vlivem internetových uživatelských recenzí spotřebního zboží považovány i komentáře fanoušků na internetových databázích. Internetovým médiím jako je časopis IndieWire zase hrozí past jménem clickbait, když za účelem vyvolání emocí a zvýšení návštěvnosti opomíjejí kontext a redukují filmy například na jejich aktuální politické vyznění. Českým specifikem filmové kritiky je nejen databáze ČFDS, ale i one-man médium Ještě větší kritik Kamila Fily, který je tímpádem v pozici kritika-podnikatele. A silným trendem ve filmové kritice je obecně videokritika a videoesejistika, která začala u nadšených cinefilů, ale expanduje do akademické sféry.

O problémech současné filmové kritiky jsme v lednovém vydání vltavského pořadu Reflexe debatovali s Ondřejem Pavlíkem, doktorandem z Ústavu filmu a audiovizuální kultury v Brně. Jeho disertace se bude zabývat současnou situací a postavením českých filmových kritiků. O videoesejistice jsme vedli rozhovor s Tomem Brownem z katedry filmových studií na King's College v Londýně. Poslechněte si záznam vysílání. Ukázku z interview – i s příklady špičkové videoesejistiky – vám nabízíme i v textové podobě.

Kevin B. Lee, všímavý a důležitý autor video-esejí

Video-eseje se skládají z krátkých scén vystřižených z filmů, které autoři doplní komentářem nebo textem, případně soundtrackem. Trend spustili cinefilové a fandové, nadšení milovníci kinematografie, respektive fanoušci určitých autorských osobností a stylů; a velmi často muži. Jednou z prvních osobností v této oblasti byl Kevin B. Lee, velmi inteligentní, všímavý a důležitý autor video-esejí. Akademici a univerzitní pedagogové filmových studií se jim také věnují čím dál víc.

Které video esejisty stojí za to sledovat dlouhodobě?

Nejraději mám asi autora jménem Kogonada, což je americko-japonský tvůrce video-esejí. Původně psal doktorskou práci o Jasudžiró Ozuovi, tedy o dodnes oslavovaném japonském režisérovi. Text ale nikdy nedokončil - podle jeho vlastních slov psát o tomto umělci vědecky zakotvenou práci znamená zničit část potěšení, které prožíváme při sledování jeho filmů. Začal se tedy věnovat tvorbě technicky velmi sofistikovaných video-esejí, které nesou také jeho výrazný cit pro detail a celkovou obrazovou kompozici. V jeho tvorbě se snoubí určitá intelektuální zkušenost a akademicky důsledný přístup s více cinefilním postojem.

Z Velké Británie bych dále zmínil Catherine Grant, která jednak vytváří vlastní video-eseje, ale hlavně dlouhodobě propaguje tuto praxi. Její webová stránka Film Studies For Free je velmi důležitá pro britská filmová studia, protože zpřístupňuje řadu klíčových textů a studijních materiálů zdarma i lidem mimo akademii. Najdete tu její vlastní tematické příspěvky a projekty; stejně jako v online magazínu In Transition, který se zaměřuje jen na video-eseje - a to jak z praktického, tak i teoretičtějšího hlediska.

Dále je tu Adrian Martin, mezinárodně uznávaný a vlivný akademik a také zajímavý autor video-esejí, který se rovněž věnuje teoretičtějšímu psaní o filmové kritice. Pokud vykročíme mimo akademickou sféru, směrem k cinefilnímu pojetí video-esejí, pak nelze minout Kevina B. Lee, jehož tvorba obsahuje mnoho vynikajících postřehů.

Je samozřejmě mnoho dalších, praktičtěji orientovaných tvůrců - jmenuji ještě Tonyho Zhou, jehož elegantní uhlazená videa pozoruhodně rozevírají analyzované filmy.

Dá se o některých autorech, tématech nebo žánrech tvrdit, že se vyskytují častěji než ostatní? Existuje něco jako styl, námět nebo charakteristika, která z konkrétních filmů nebo filmografií činí ideální objekt pro video-eseje?

Jde opravdu o velmi široké pole a řadu video-esejí jsem neviděl, ale je pravda, že hodně z nich se zaobírá Wesem Andersonem. Jeho filmy jsou velmi koherentní a nesou jasně rozpoznatelný vizuální styl, který se opírá například o symetricky vyvážené záběry a precizní střih; dále všechny mají odlehčený a hravý tón. Právě tyto znaky jeho tvorbu propůjčují dalším střihovým úpravám, které vyzdvihují jednotlivé náležitosti a prvky tohoto stylu. Co se týče autorů video-esejí, drtivá většina z nich jsou mladí muži, kteří jsou velmi vidět a slyšet v rámci online filmové kultury. Převažující témata tedy vycházejí z jejich vkusu a populárně cinefilní video-eseje se často věnují žánrům tradičně spojovaným s mužskými fanoušky. Jde například o akční filmy anebo oslavu současných, široce uznávaných amerických režisérů jako Wes Anderson nebo Paul Thomas Anderson.

Jaké jsou silné stránky video-esejí a kde naopak pokulhávají? Jaké jsou podle Vás jejich výhody a nevýhody?

Hovořil jsem s kolegy z univerzit, které video-eseje zanesly do výukových osnov - takže studenti jen nepíší eseje, ale vytvářejí pomocí střihačských softwarů tato krátká videa. Studenti se tak dívají na filmy mnohem pozorněji a všímají si detailů, protože pracují s výrazovými prostředky formy, kterou studují. Takže jde o otázku blízkosti mezi předmětem analýzy a jejich výtvorem, což bezesporu představuje výhodu. Vím, jak je těžké odtrhnout osmnáctileté studenty od jejich telefonů a tabletů, když mají sledovat film na plátně. Je ale možné, že pokud by se studenti dívali na film v počítači, byli přímo v něm a v rámci těch samých technologií z něj vytvářeli nějaký výstup, že by pro ně takový typ analýzy byl mnohem přirozenější a víc vtahující. Je to zčásti nevyhnutelné, protože mladí lidé a my všichni se čím dál víc vyjadřujeme skrz digitální média. Tohle je tedy velmi optimistické hledisko, které tvrdí, že jde o nový a aktuální způsob reflexe kinematografie.

Existují ale i pesimističtější názory; možná jde o symptom celkového zhloupnutí doby, která by ale neměla z akademie vytlačit tradici vědeckého psaní. Vytváření takového textu je totiž pracné a vyžaduje pevné podloží precizní argumentace; oproti tomu vzít kousek filmu a slepit ho s jiným klipem vypadá velmi jednoduše a je z toho cítit určitá intelektuální lenost. A pokud jako výhodu vnímáme onu blízkost mezi předmětem zkoumání a výslednou analýzou, pak tento těsný vztah může hovořit také v neprospěch video-esejí, u nichž se může vytrácet kritická distance. Takže ano, tato praxe má svá rizika, ale existují výborné video-eseje od pozoruhodných autorů, díky kterým se budoucnost jeví spíš optimisticky.

 

autoři:Pavel Sladký, Šárka Gmiterková
  • Film
  • Recenze