Nejkrásnější dveře v moci úřední

9. květen 2017
"Sluneční" dveře v Soukenické ulici v Praze

Spletitý příběh dveří s dvěma slunci v Soukenické ulici v Praze odhaluje problém spekulativního ničení starých domů, které stojí na lukrativních pozemcích.

Jak jsem se dostala k případu zmizení vrat s dvěma slunci? Byla to stará dřevěná vrata, patřící k jinak nenápadnému malému domu v Soukenické ulici v Praze na Starém městě. V roce 1965 je můj táta vyfotografoval. Byl to nádherně propracovaný symbol slunce, zdobící obě dveřní křídla, který tehdy tátu zaujal.

Tento druh „slunečních" dveří ho čímsi fascinuje dodnes. Ve své fotografické sbírce má desítky podobných a současně odlišných vrat, která spojují různorodé variace slunečních motivů.

Ovšem tyhle dveře, které v půlce 60. let potkal v Soukenické ulici, podle táty byly snad ty nejkrásnější. A skutečně: dvě slunce jakoby přitahovala kolemjdoucího blíž k domu. Dřevěné sluneční paprsky se vlní kolem květinových středů a díky hře světla a stínů tvar sluncí naznačuje vír či spirálu. Intenzivní pohyb dovnitř jakoby obsahoval příslib či pozvání a klika se zvířecími motivy se měnila ve strážce prahu. To už je ale hodně moje fantazie. Myslím, že tátu zaujala především výtvarná elegance a dynamika, geometrie a rytmus tvaru.

Po padesáti letech, tedy v roce 2015, se rozhodl, že některé z dveří zkusí nafotit znovu. Není překvapivé, že se vydal i do Soukenické ulice. K jeho velké radosti zde „nejkrásnější" vrata stále byla. Pravda, kromě sluncí je zdobily také sprejerské klikyháky a dvě cedule vztahující se ke stavbě ve vnitrobloku. Kování naopak trochu prořídlo, nicméně podstata zůstala a zvláštní krása též. Byl tu ale jiný problém. Nebylo snadné je vyfotografovat, protože před nimi stál zednický mix. Táta však neztratil trpělivost a chodil do Soukenické opakovaně. Vrata nakonec nějak vyfotil, ale s fotografií stále nebyl spokojen.

A pak se to stalo. Když příště přišel do Soukenické ulice, dveře tam nebyly. A co bylo docela neuvěřitelné – vzhledem k tomu, že od jeho poslední návštěvy neuplynul ani týden – s dveřmi zmizel celý dům. Jediné, co zůstalo, byla díra za plotem.

To byl podzim 2015. V současnosti je za plotem stále tatáž díra.

Táta nejdřív považoval dveře za beznadějně ztracené. Až po nějakém čase narazil na internetu na článek Kateřiny Bečkové z Klubu za Starou Prahu. Článek s titulem „Prohnilí proti Prohnilým" naznačoval, že tahle rychlá demolice doslova i obrazně smrdí. Bezodkladné odstranění stavby nařídil Stavební úřad Prahy 1 a zdůvodnil ho přítomností toxických látek, ohrožujících život a zdraví. Oprávněnost demolice však byla zpochybňována nejen příznivci Staré Prahy a památkáři, ale i Magistrátem hlavního města Prahy.

A tak jsem rok po demolici, na podzim 2016, začala trochu pátrat, co stojí za zmizením tohoto nenápadného domu s krásnými vraty. A byla jsem doopravdy překvapená, co vše se tam našlo. A upřímně – moc dobrých věcí to nebylo. Ani snadno pochopitelných. Na místo průzračné kauzy, se vynořila spousta otázek, týkajících se bourání a stavění, pečování o staré a budování nového. A také o kompetenci některých úřadů.

Ale aspoň jedna zpráva je dobrá: nejkrásnější vrata stále existují.

 

Autor:Květa Přibylová