Nejdelší improvizovaný příběh na světě. Closer Each Day: Soap Opera v anglickém Bristolu
Anglický Bristol bývá právem označován za centrum kultury jihozápadní Anglie. V pulsujícím městě najdeme například úspěšné Wardrobe Theatre – divadlo, ve kterém divadelní společnost nazvaná Closer Each Day hraje každé druhé pondělí improvizovanou soap operu.
Asi nejdéle trvající improvizovanou mýdlovou operou na světě je od roku 1991 kanadská Die-Nasty, tvůrci ale začínají každý rok nový příběh v novém prostředí. Bristolská soap opera drží jiný primát - je nejdelším improvizovaným příběhem, který se začal psát v roce 2011. S jedním z ředitelů bristolského Wardrobe Theatre, režisérem, hercem a improvizátorem Closer Each Day Company je Matthew Whittle.
Jak byste popsal tvar, kterým je Closer Each Day: Soap opera?
Máme velmi podobný model jako Dynasty, ale už na začátku jsme se rozhodli – nevím, jestli je to dobré rozhodnutí nebo ne, nicméně zdá se, že funguje – že se budeme držet stejného příběhu. Sedm let máme nové sezóny a epizody, ale pořád rozvíjíme jeden narativ. Každý herec hraje pořád tu samou postavu. V určitém smyslu je to dost náročné, musíme přemýšlet o nových liniích příběhů našich postav, které se vyvíjejí. Ale je to vzrušující. Někteří herci hrají svojí roli každé druhé pondělí už skoro sedm let! Možná můžete tvrdit, že trochu podvádíme, protože víme přesně, kdo jsme a kde jsme …
To ano, protože o všem můžete přemýšlet dopředu - jak rozvinout svoji postavu, kam ji posunout…
Já myslím, že jsme vůči tomu odolní. Můžeme sice vědět, kdo jsme, ale dialogy, dramatické situace a jednotlivé obrazy jsou zcela improvizované. Fakt, že máme dobře známé prostředí a postavy, tomu dodává zajímavou dynamiku.
Proč jste se vlastně neinspirovali kanadským příkladem a příběh po nějakém čase neobnovujete?
Na začátku jsme tuhle show začali dělat v malém pop-up divadle asi šest měsíců. Pak byly Vánoce, ale my jsme věděli, že ji chceme dělat zas, pokračovat. Vedli jsme dlouhou debatu a nakonec se shodli, že ještě nejsme postavami znudění a chceme je nechat růst a rozvíjet se. Je hezké dělat něco unikátního, i když hodně lidí si myslí, že jsme šílení, že hrát sedm let stejné charaktery musí být omezující a nudné, ale není. Ale k tomu začátku. Když jsem s přáteli otevřel malé pop-up divadlo a začali jsme dělat tuhle show, mysleli jsme, že to bude zábava na pár měsíců. Ale pak nám jeden kamarád řekl: „Slyšeli jste o improvizované mýdlové opeře? V Kanadě je to velká věc! Měli byste to zkusit!“ Nikdo z nás měl do té doby s improvizací žádnou zkušenost a myslím, že prvních deset dvacet představení bylo hrozných. Nevěděli jsme, co děláme. Pravidla se různě měnila, zapojovali jsme diváky. Myslím, že velkou inspirací, jak by taková show měla vypadat, se nám pak stal londýnský padesátihodinový impro-maraton. Tam jsme viděli, jak pracovat s hudbou, se světly, jak ukončit obraz, jak zapojit režiséra, který může vstoupit do děje.
Closer Each Day: Soap opera patří k úplně nejúspěšnějším představením, které ve Wardrobe Theatre uvádíte, skoro pokaždé máte vyprodáno…
To je pravda, a to děláme ročně zhruba 25 show. Začali jsme dokonce dělat takové spin-off show, loni v květnu jsme měli vystoupení na SS Great Britain, což je velká, slavná, viktoriánská loď uprostřed Bristolu. Byl to flashback do viktoriánské doby, se stejnými postavami, ale v jiném období. Diváci byli nadšení. Začali jsme také s haloweenskou show a zase – máme stejné postavy, ale jsou hororové. Snažíme se s formou této show experimentovat.
Bojíme se svých tužeb a náš strach schováváme za morálku. Švandovo divadlo inscenuje Wildeův Obraz Doriana Graye
Proto, aby zakoušel každou rozkoš tohoto světa, vrhá se do propastí a strhává tak s sebou i své okolí. Dorian Gray je mladík, který svou okouzlující krásou až s manipulativní silou působí na druhé. Život je pro něj zážitek bez ohledu na morálku.
Nejste jen ředitel divadla, producent a režisér, ale i herec. Čím pro vás vlastně je improvizace?
V mnoha ohledech je to pro divadlo ta nejdůležitější věc. Důvodem, proč děláte divadlo, je být v jedné místnosti s diváky. Jste na jevišti, oni jsou v hledišti, ale reagujete na sebe, komunikujete. Když hrajete třeba Shakespeara, je mezi vámi zeď, předstíráte, že diváci v sále vůbec nejsou, čekáte, že budou sedět v naprostém tichu a klidu. To nemám moc rád. Pro mě je divadlo o sdílení, takže improvizace je nejčistší formou, jak si tu živou zkušenost užít. Je to o momentech, které se nedají nikdy zopakovat - vtip, obraz, interakce s diváky v daný moment, nic z toho už nikdy neuděláte znovu stejně. Je to oslava daného momentu a je to vzrušující. Jistě, je dobrá a špatná improvizace, ale pokud to děláte dobře, nasloucháte si na jevišti, nasloucháte sobě i divákům, může to být ta nejlepší forma divadla.
V očích mnoha lidí je improvizace spojená se zábavou a smíchem. Co podle vás dělá improvizaci dobrou improvizací? A jak důležitý je podle vás právě ten aspekt humoru?
Existuje hodně druhů improvizace. Jsou lidé, kteří dělají skeče, přijdou a začnou: Hej všichni, ok, vítejte, uděláme pár vtipů! To je v pořádku a lidi to mají rádi. Na druhé straně je třeba naše show Beyond The Ridiculous, kdy se herci totálně niterně odhalují. Tomuhle typu improvizování říkáme bláznění. A mezi těmito dva póly je celé spektrum improvizace. Obecně řečeno, je to o naslouchání sebe sama víc než cokoli jiného, o pravdivosti pocitů a toho, co se děje na jeviště. Většina improvizací je ukotvená v žánru komedie, ale existují i vážné nebo smutné improvizace. Já dokonce viděl jednu opravdu hodně naštvanou. Pokud jste pravdiví a upřímní a nasloucháte sobě a svému okolí, funguje to. Není to možná vtipné, ale je to podmanivé a podnětné, a to je to úplně nejdůležitější.
