Nějakého opia nebo morfia jest mně třeba

9. listopad 2017
02169094.jpeg

Kdyby žil Jakub Deml dnes, jistě by vydával internetový časopis, jeho Moji přátelé by měli facebookový profil a v minutových intervalech by stíhal širokospektrálně twítovat.

Rozprostřel by do virtuálního všehomíra svá horoucí vyznání i zášti a vlákna jeho diskuzí by byla nekonečná.

Jak by tam slušel horoucí povzdech Františka Xavera Šaldy z 20. března 1920:

„Potřeboval bych, můj zlatý, utonout v něčem, co jest větší a vyšší než já. Uvěřit v nějakou revoluci a vrhnout se do ní po hlavě jako do řeky. Nějakého opia nebo morfia jest mně třeba. Nevěděl byste o nějakém? Čím silnější, tím lepší. Umění to žel asi již nebude.“

„Ale co jsou platny tyto úvahy, není-li člověk Bohem!“, píše Deml Šaldovi a platné je to i teď – Deml už své napsal a je na příznivcích a editorech, aby jeho slova zveřejňovali.

Na internetu například v časopise Možnost, který: „začal vycházet již na začátku 80. let a po několika metamorfózách je nyní vydáván jako časopis internetový, ale v tradičním, graficky provedeném tisknutelném formátu 20,5 x 19,5 cm většinou i s ilustračními grafikami nebo fotografiemi. Jde o časopis zaměřený více literárně, který měl kdysi svůj vzor v Demlových Šlépějích.“

02795827.jpeg

Stránka zároveň přesměruje na další internetové periodikum, Revue Trivium, kde aktuálně možno číst demlovskou studii literárního historika Jiřího Brabce nazvanou Jakub Deml a samizdat.

Do světa Jakuba Demla v tištěné podobě přidávají další příspěvek editorky Šárka Kořínková a Daniela Iwashita knihou Pozorné srdce, což je Vzájemná korespondence Jakuba Demla a F. X. Šaldy vycházející v rámci edice Jakub Deml Korespondence.

Já když píšu, tak nepřemýšlím. Prostě píšu

Děj prózy nazvané Co by bylo německého spisovatele Gregora Sandera se odehrává v Budapešti a základní otázka zní: co bylo doopravdy? A co je dnes?

Marie Voslářová v recenzi na webu revue Iliteratura píše:

„Víc než na psychologii se autor soustřeďuje na zachycení prostředí, takže například dostáváme šanci absolvovat cestu západoberlínským metrem, které projíždí strašidelnými uzavřenými stanicemi pod východní částí města, či sledovat celonoční bohémský mejdan v opojení z rumunského a alžírského vína. Zažíváme úžas nad nevídanými vymoženostmi Západu, k nimž patří třeba kapučíno, a připomeneme si i některé pozdější zajímavé okamžiky, třeba umělecký projekt zahalení budovy Reichstagu kilometry látky.“

„Co je pro tebe ten základní pocit, který kniha v člověku zanechává?,“ ptala se autora překladatelka jeho románu Teraza Semotamová. „Je tu spousta situací, spousta vrstev, časových linií, hodně postav. Co je to zásadní?“

Německý spisovatel Gregor Sander

Gregor Sander odpovídá: „Myslím, že je to ta ženskost. Ta ženská vyprávěcí perspektiva pro mě byla něčím zvláštním, tou jsem se hodně zabýval a musel jsem se ji i dokonce zase odnaučit, přestat se na věci dívat jako žena. Pozorovat svět ženskýma očima jsem totiž začal i ve svém soukromém životě, přemýšlel jsem vždycky, jak by reagoval muž a jak žena, od toho jsem už upustil a další kniha bude rozhodně mužská. Budou tam ženy, ale vyprávěcí perspektiva bude z pohledu muže.“

Antonín Švehla. Tvůrce politického systému

Sedlák rodem, diplomat nadáním, smírce ústavního pořádku a především osobnost stojící za uzpůsobením systému parlamentní demokracie pro vznikající Republiku Československou.

„Pokusem o rekonstrukci politické filozofie Antonína Švehly a její uplatnění v československém politickém systému“ je podle anonce nakladatele více než pětisetstránková publikace historičky Evy Broklové:

„Věděl, že nastává největší práce: budování státu. Všude probíhal převrat, zkáza, ničení, stát byl neucelený, bez dobrého vojska, bez vnitřní ochrany, chybělo uspořádání mocenských orgánů. Den co den pracoval Švehla přes půlnoc, brzy vstával. Onemocněl a odjel na jih. Vůdců a státníků jeho charakteru a způsobilosti český národ mnoho neměl.“