Nedokončená Zimní cesta. Jan Martiník a David Mareček přednesli v Rudolfinu cyklus písní Franze Schuberta

Podivný nešvar jakési domácké „pozitivní relativizace“ uměleckých děl se z oblasti filmu rozšířil i do operního umění a klasické hudby. Jako by už skutečnost, že se o něco dobrého a světového snažíme, předem zapovídalo možnost přísného kritického posouzení, jemuž je přece jakékoliv zohledňování místa a národního kontextu cizí. Jde o dílo – a to si zaslouží probrat bez ohledu na to, kde se, tedy v jakých podmínkách a souvislostech, právě vytváří.

A tak se i v Rudolfinu po provedení Schubertovy Zimní cesty, ikonického písňového cyklu německé romantiky, často šířila slova o tom, jak je dobře, že basista Jan Martiník a klavírista David Mareček konečně přenesli německou písňovou tradici i k nám. Ne že by se Winterreise v Česku neprováděla, šlo spíše o odkaz k autentickému německému výkladu, k němuž má Jan Martiník vzhledem ke svému dlouhodobému angažmá v Berlíně blízko.

Něco na tom jistě je, v radosti nad tím, že „u nás už taky“, by ale nemělo být zapomenuto, že autentický německý romantismus se v Martiníkově rudolfinském provedení docela dlouho klubal na svět. První část jako by zastírala jistá monotónnost výrazu, přestože měkkost, až něžnost Martiníkova basu okouzlovala i v této výrazové mlze. Od Jarního snu (Frühlingstraum) a především od Osamělosti (Einsamkeit) se ale zjevovaly intenzivnější nálady, a v závěru se dalo Martiníkovi jen uctivě klanět.

David Mareček se několikrát u klavíru sólisticky zaskvěl, přesto se nelze zbavit pocitu, že se v interpretaci možná příliš upozaďoval. Mareček jistě nepatří ke světové extratřídě, do níž v pěvecké oblasti většina diskutujících odborníků po koncertě naopak řadila Martiníka, ale i tak nemusel hrát jen úlohu slušného a pečlivého doprovodu. Schubertova skladba si žádá klavíristu-spoluhráče, jenž se ve slavných interpretacích dokonce stává tahounem melancholické vznešené nálady Zimní cesty, skrze niž probleskuje jiskřivá radostnost čisté přírody. David Mareček při vší úctě k jeho pečlivému výkonu takovým spoluhráčem nebyl.

Schubertově Zimní cestě, která se rozvijí jako silný emocionální obraz soužící se, ale i radující se duše, proto chyběla jedna důležitá a podstatná vrstva. Bez tohoto mocného odstínu jako by dílo zůstalo nedokončené. Protentokrát to asi bylo opravdu (více než) dobré, poslední tahy chybějící k dokonalosti celku přijdou určitě někdy příště. A to už si snad konečně nebudeme říkat to trochu ponižující: „Na české poměry – dobré!“