Nebýt, potom se vše ukáže. Borkovec se v souboru próz Nějaká Cécile snaží zmizet a vrší mrtvá těla

„Příběh pokračuje, ale někde vedle zůstává něco, čemu se věnuju já,“ naznačuje svůj přístup k věci Petr Borkovec. Spojují soubory jeho próz Sebrat klacek a novou knihu Nějaká Cécile odkazy k Astrid Lindgrenové a motivy mrtvých těl? Je v nových textech vypravěč nesympatický? A co s tím má co dělat kanárek?

Petr Borkovec: Nějaká Cécile|foto:Fra

Od švitoření ke smutku, od kanárka k nájemnému vrahovi

Nějaká Cécile ‒ to byl název jedné z rozhlasových ranních úvah Petra Borkovce ‒ a teď je to i název jeho aktuálně vydaného svazku. „Ta kniha je podle mě nejsevřenější z těch souborů próz a nevychází až tak z těch krátkých textů, které píšu a publikuju všude možně. Mám určitou výhodu, že si do těch rubrik můžu tak trochu psát, co chci. Takže si můžu myslet, že skrze to lze psát i větší celek. Že píšu něco, co spolu souvisí, ačkoli to vychází rozdrobeně. V téhle knize jsou texty, které někde vyšly, většinou v kratší podobě; pak jsou tam texty, které nevyšly ve zmíněných rubrikách a jsou delší. A pak tam přibyla asi třetina textů, které jsou tak na stránku, dvě a byly napsané přímo pro tuto knihu,“ líčí Petr Borkovec.

A dodává: „V těch textech jsou často ženské hrdinky; všechny ty prózy navíc spojuje skrytá reflexe literatury a psaní ‒ a také vypravěč, který není sympatický nikomu, ani sám sobě.“