Nebojte se happy-endu
Vedle groteskních akčních dramat, nešetřících brutálními násilnými výjevy, jako je Pan Kopert, se v dramaturgii pražského Divadla Na zábradlí, zaměřené pod uměleckým vedením Jiřího Pokorného na současnou dramatickou tvorbu, začínají prosazovat i tituly zrcadlící vnitřní prázdnotu nablýskaného života soudobých "úspěšných".
Tuto linii zahájila racionalistická a ironicky absurdní hra Push Up 1-3 a pokračuje v ní česká premiéra hry Perfect Days skotské dramatičky a básnířky Liz Lochead, uváděná v překladu Davida Drozda. Dobře promazaný stroj moderní konverzační komedie o "tikajících biologických hodinách" devětatřicetileté úspěšné majitelky kadeřnického salonu a moderátorky vlastní televizní show Barbs Marshové je zábavný, přičemž jeho trefný vtip není naštěstí prost myšlenky. Za jeho lehkostí se vyjevuje vážné a v době kariérních "singlů" rozhodně aktuální téma hodnoty mateřství, které je nazíráno hned v několika podobách a postojích se stejnou otevřeností a vtipným nadhledem, s jakými se propírá i sex a chytře používá šťavnaté slangové výrazivo.
Hlavní hrdinka, ztělesňovaná s přesným smyslem pro pointování situací i jednotlivých replik Zuzanou Bydžovskou, je sebevědomá a realistická mladá žena, která si nedělá iluze o ničem, natož o mužích. Její touha po dítěti není rozmar, ale výraz lidského vyznání (projeví ho i svým nesobeckým a charakterním přístupem k mladému milenci). Stále se hašteří s matkou (Jorga Kotrbová), která o dceru tvrdošíjně pečuje podle vlastních po léta nezměněných představ, na hony vzdálených dceřiným potřebám a touhám. Kamarádka Alice (Jaroslava Kretschmerová) je usedlou matkou rodiny, takže ji otevřenost a nekonvenčnost Barbs přece jen trochu šokuje. Až připomenutí vlastního skrývaného tajemství ji postupně přivádí k větší toleranci. Všichni herci jsou typově dobře obsazeni (kromě zmíněných i Pavel Liška a Igor Bareš), ale tím, kdo chvílemi "přehrává" i Bydžovskou, je Martin Zbrožek v kreativní studii homosexuálního kadeřníka Brendana, kolegy a kamaráda Barbs. Do značné míry právě on dává inscenaci šťávu i spád. Neparoduje, charakterizuje s espritem a porozuměním.
Filmová režisérka Alice Nellis hru inscenovala v podstatě realisticky. Vyšla z jejího žánru, neusilovala o psychologické podtexty, pracovala spíš s gradací významové zkratky a přesnou výstavbou situace. Osvědčila přitom filmařskou schopnost připoutat diváka. Přesto se jí nejvíc daří v závěru, kdy pokročí od "realismu" směrem k metafoře. Na předscéně se odehraje něco jako snová představa Barbs o zemřelé matce, která jako babička, jíž zarputile nechtěla být, laškuje s miminkem v kočárku a vychutnává si to stejně jako nezbytné cigárko. Je to scéna i díky Jorze Kotrbové sympaticky potrhlá a víc praštěná než sentimentální, takže vytoužený happy-end, navíc "nakopnutý" zjištěním, kdože je vlastně otcem dítěte, prakticky zbavuje hrozby cukrkandlové příchuti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.